Obsah:

Pokud budeme hovořit o začátku řecké architektury, mohli bychom se vrátit přinejmenším [1] až do doby mykénské (pozdní doba bronzová), neboť jak víme dle rozluštěných tabulek s lineárním písmem B, byli to právě Řekové, kteří v této době toto písmo používali. Výstavbu paláců, monumentálních hrobek a dalších architektonických celků, které se v tomto období objevují, tak lze spojit právě s nimi. Nicméně, na konci doby bronzové dochází k rozvratu mykénských sídel a s ním přichází nový směr vývoje řecké kultury a zároveň s ním i architektury, na který se soustředí výklad těchto stránek.

Po dlouhou dobu, a často i dnes, je období po pádu mykénské kultury až do 8. st. př. Kr. nazýváno jako temná období (např. Snodgrass 1971, Pedley 2012). Toto pojmenování vycházelo ze skutečnosti, že o tomto období toho nebylo mnoho známo. Zaniklo písmo a ani archeologické záznamy nebyly příliš rozsáhlé. Toto se částečně změnilo v několika posledních desetiletích. V současnosti se tak staré pojmenování nahrazuje novým, raná doba železná (např. Mee 2011, Bintliff 2012, Dickinson 2007), odkazující na postupné nahrazování bronzu právě tímto kovem.

tab. 1.01: Chronologie rané doby železné. Zdroj: Snodgrass 2000, s. 133-134.

Během těchto staletí došlo k postupnému rozšíření tří základních lokálních kulturních okruhů doby bronzové (Kyklady, Kréta, pevninské Řecko) do dalších, které se rozprostřely do širšího geografického prostředí. Nejdříve maloasijského a poté na Sicílii a jižní Itálii, do černomoří a jiných oblastí středomoří. Toto rozšíření se také promítlo do chronologického dělení daného období.

Chronologie rané doby železné (EIA podle anglické zkratky Early Iron Age [2]) vychází ze studia keramiky, a jak je možné vidět na přiložené tabulce (tab. 1.01), nebyl vývoj pro jednotlivé regiony stejný. Každý se vyvíjel v závislosti na tom, jak byly tyto části egejského světa postiženy výše uvedenými událostmi a poté také v rychlosti následného kulturního rozvoje. Dané schéma se netýkalo pouze keramiky, ale odráželo se i do vývoje architektury, kde

tab. 1.02: Chronologie pozdní doby helladské, rané doby železné a archaického období. Zdroj: Knodell 2021, s. 7, (upraveno).

se postupně objevovaly vlivy z Předního východu a Egypta, které byly postupně přejímány v závislosti na intenzitě kontaktů s těmito oblastmi. Jak je také z tabulky patrné, raná doba železná se dělila do několika časových fází, které jsou pojmenovány na základě vývoje výzdoby keramiky – EPG, MPG, LPG – rané, střední a pozdní protogeometrické období; EG, MG, LG – rané, střední a pozdní geometrické období. Tato tabulka je nicméně pro potřeby našeho výkladu zbytečně komplikovaná, využijeme tedy její zjednodušené formy (tab. 1.02). Jelikož se náš výklad bude také dotýkat předchozích i následných období jsou v této tabulce kromě chronologického dělení rané doby železné zahrnuty také pozdní fáze doby bronzové (LBA) a archaického období. Data LBA (absolutní chronologie) vycházejí z tzv. "vysoké" chronologie, u které jsou pro získání relevantních výsledků využívány přírodovědné metody (archeometrie), a od klasického datování se liší v posunu začátku LH I více do minulosti (pro srovnání viz tab. 1.03).

tab. 1.03: Chronologie doby bronzové. Zdroj: Betancourt 2007, s. 3.

Následný výklad vývoje architektury bude odrážet rozdílnost jednotlivých oblastí řeckého světa. Nejdříve se zaměříme na Krétu, poté pevninské Řecko a Peloponnés, následované Malou Asií a Kykladami. Již zde je možné uvést, že rozdíly ve vývoji architektury nejsou pouze doménou jejího raného vývoje, ale prostupují všemi obdobími řecké historie.

Než se zaměříme na jednotlivé regiony, je nutné uvést, že i přes zřejmé úspěchy v odkrývání vývoje rané doby železné, je toho z hlediska architektury známo zatím poměrně málo, což je zapříčiněno několika faktory. Prvním je zjevné celkové snížení populace v celém regionu, zvláště patrné je to v pevninském Řecku a na Kykladech, s čímž souvisí menší počet sídlišť. Pokud už taková existují, obvykle se jedná o osady, které byly využívány i v pozdějších obdobích, a tak stopy po stavební aktivitě byly téměř, nebo zcela zničeny. Ze současných výzkumů také vyplývá, že na počátku EIA (LH IIIC, submykénské období) mizí monumentální architektura, která se začíná objevovat až od přibližně 10. st. př. Kr.

Pozdější fáze rané doby železné se také pojí s postupným vývojem řeckého chrámu. Tímto tématem se budeme zabývat v následující části těchto stránek.

---

[1] I když ani dnes není zcela zřejmý původ Řeků v jejich současné domovině, nejpřijímanější teorie hovoří o jejich příchodu kol. 2100 př. Kr. Nicméně, až teprve lineární písmo B (počátek používání asi kol. 1450 př. Kr.), zachycující ranou formu řečtiny, přináší první přímé důkazy o jejich přítomnosti na řecké pevnině.

[2] Jelikož je dnes ve vědecké sféře nejpoužívanějším jazykem angličtina, jsou zde zkratky zapisovány v tomto jazyce.

Kréta se od ostatních oblastí odlišovala, neboť místní palácová centra (hlavně pak Knóssos) ztratila svoji funkci již dříve, a tak byla pádem mykénských center postižena méně. Přímořská sídliště ještě asi další století prosperovala. Ovšem před rokem 1200 př. Kr. (na konci LH IIIB) jsou téměř všechna opuštěna. V následujícím období (LH IIIC) začínají, zvláště pak na východní Krétě, vznikat tzv. refugia, kterých je dnes známo přes 100 (obr. 1.01).

obr. 1.01: Sídliště z LM IIIC období. Zdroj: Dickinson 2006, s. 91.

Refugia vykazují několik společných znaků. Jednalo se o malé osady o velikosti od 1 do 4 ha, které byly zakládány ve vzdálených a dobře bránitelných polohách (u některých byly navíc doloženy i hradby), v blízkosti vodního zdroje a obdělávatelné půdy. Obvykle se nacházejí v nadmořské výšce dosahující nebo převyšující 500 m. n. m. s výhledem na moře. Velikost a poloha osad také ukazuje, že mnoho z nich je sdruženo do uzavřenějších celků, kde jedna osada má vizuální spojení s jinou. Tyto shluky jsou reprezentovány menšími sídlišti, přičemž největší koncentrace je zaznamenána opět na východní Krétě.

Většina sídlišť byla opuštěna kolem roku 1000 př. Kr. Existence některých je však doložena až do 7. st. př. Kr. Zakladatelé těchto osad pokračovali v tradici minojské kultury, a to jak po stránce hmotné kultury, tak i po stránce architektonické.

Mezi nejznámější osady patří Kavusi Vronda a Kastro, Monastiraki Katalimata a Halasmenos, Kefala Vasilikis a Karfi. Ze zmíněných si představíme lokalitu Kavousi, jakožto představitele výše zmíněných sídlišť sdružených do větších celků a osadu Karfi, jako zástupce větších samostatných sídlišť.

Tato lokalita byla nejdříve zkoumána v roce 1900 (H. Boyd) a následně až od roku 1978 (G. Gesell, W. Coulson a L. Day).

Kavusi-Kastro

obr. 1.02: Plán Kavusi-Kastro. Zdroj: Coulson 1998, s. 41.

Lokalita je rozdělena na dvě samostatná sídliště. První z nich, nazývaná Kastro („hrad“) leží asi 700 m. n. m., v místech s výhledem na severní část úžiny Ierapetra. I když byla založena již v LM IIIC, spadají hlavní fáze osídlení do LPG a LG období, doloženy jsou nicméně pozůstatky osídlení až do přibližně poloviny 7. st. př. Kr. (orientalizující období). Centrum sídliště tvoří shluk domů ležících na několika terasách, další skupina se nachází nedaleko „falešného“ vrcholu - tzv. Severozápadní budova (obr. 1.02 a 1.03). Na horní terase se nachází dům G, u něhož byla doložena doba využívání po celé výše zmíněné období trvání sídliště. Nicméně své finální podoby dosáhl až v PG období, kdy sestával ze tří místností v axiálním uspořádání, se vstupem na severu. Výstavba kolem této centrální budovy následně probíhala v LG období, kdy došlo k rozsáhlému terasování svahu, zahrnující i zasypání dřívějších

obr. 1.03: Rekonstrukce tzv. Severezopadní budovy. Zdroj: Mook 1998, s. 47, Fig. 4.2.

obydlených částí. Většina zde nově postavených domů vykazuje stejné rysy: axiální uspořádání místností, použití místní břidlice jako stavebního materiálu společně s jílem, který sloužil jako pojící prvek a udusanou zemi jako podlahu. Celková dispozice jak sídliště (tendence k plánování výstavby), tak jednotlivých domů odkazuje na minojskou tradici. Vše, od zjevného plánování výstavby, rozsáhlých terénních úprav a pečlivé výstavbě v LG období ukazuje, dle Coulsona, na zjevnou existenci politické centrální moci, která měla dostatek vlivu a prostředků tento stavební program uskutečnit. Domy H a A pak přisuzuje vedoucím komunity.

Kavusi-Vronda

obr. 1.04: Plán Kavusi-Vronda. Zdroj: Gesell – Day (eds.) 2016, Fig. 5.

Druhým sídlištěm je Vronda (obr. 1.04), které se nachází na vrcholu menšího kopce (cca 427 m. n. m.) západně od Kastra. Svou dispozicí připomíná osady z dřívějších období (zvláště pak LH IIIB), kdy jsou jednotlivé domy, sestávající z několika místností, spojeny do větších celků. Přesný počet domů není zcela znám. Celkově bylo odkryto a identifikováno 20 domů, nicméně pozůstatky zdí z dalších částí sídliště napovídají, že jich bylo více (odhaduje se asi 25). Velikost každého z nich pak většinou záležela na počtu místností, ze kterých se sestávaly (velikost domů variuje od 20-70 m²). Výzkumy ukazují, že domy byly pouze jednopatrové, nicméně existují indicie, že některé místnosti mohly nést druhé podlaží (B1/2, B3 a B7). Velikost populace se pak odhaduje na 100-150 lidí.

Domy byly vystavěny z lokálně dostupných materiálů. Pro zdi, stejně tak i pro některé jejich vnitřní prvky (např. lavice), byl použit místní kámen a jako pojivo hlína. Stopy po jejich omítnutí nebyly nalezeny. Kámen byl v některých případech použit i jako dláždění některých prostor a částí místností, stejně tak i pro výstavbu podpěrných terasových zdí. Podlahu ve většině případů tvoří skalní podlaží, které bylo hrubě urovnáno udusanou hlínou nebo jílem. Pro konstrukci střechy bylo použito dřevo a jíl. Na základě paralel s minojskou architekturou se předpokládá, že střechy byly ploché.

obr. 1.05: Kavusi-Vronda. I-O-N blok. 1) Vlevo: schématický plán; vpravo: rekonstrukce.
2) Vývoj bloku podle Glowackiho.
Zdroj: 1) Gesell – Day (eds.) 2016, Fig. 13. 2) Glowacki 2007, s. 133, Fig. 14.4.

Jak už bylo zmíněno výše, vždy několik domů tvoří navzájem oddělené bloky. Na základě celkových analýz bylo u nich možné rozlišit několik stavebních fází. Jak takové fáze probíhaly představil ve své práci K. Glowacki, který se zaměřil na blok I-O-N (obr. 1.05). Z jeho výzkumu vyplývá, že samotný blok se na počátku skládal z jediného samostatného domu – Budova I – o třech místnostech – I3, I4, I5, postaveného v pol. LM IIIC (I1 a I2 jsou pozdější přístavby). Hlavním prostorem byla místnost I3, kde se nacházelo centrální ohniště (poskytující prostor pro vaření a zajišťující teplo a světlo) a v severovýchodním rohu pec. Podél východní zdi byla vybudována lavice. V blízkosti ohniště se předpokládá umístění podpůrného sloupku pro nesení střechy. Ostatní místnosti plnily rozdílné funkce, např. I4 byla předsíň, I5 skladiště (nález 2 pithoi). Dům dle studie obývala asi pěti členná rodina. Postupným rozrůstáním rodiny docházelo k výstavbě dalších domů, a tedy celkovému růstu bloku. Systém místností byl pak stejný. Vždy jedna hlavní s centrálním ohništěm, vertikální podpěrou pro střechu a stejným souborem kamenných nástrojů a nádob. Dle tohoto dělení je pak možné, že Dům N byl určen dvěma domácnostem.

obr. 1.06: Kavusi-Vronda. Budova G (svatyně). Vlevo: schématický plán; vpravo: rekonstrukce. Zdroj: Gesell – Day (eds.) 2016, Fig. 12.

Na sídlišti se také nacházejí budovy, které se svým charakterem vymezují od ostatních. Prvním příkladem je budova G (obr. 1.06), která vykazuje známky komunitního využívání. Jelikož uvnitř bylo nalezeno asi 20-30 terakotových sošek bohyň se zvednutýma rukama, je jí přisuzována funkce svatyně. Po architektonické stránce taktéž vykazuje některé zvláštní prvky, mezi něž patří zdůraznění západní fasády, kde byly k výstavbě použity mnohem větší kameny, než bylo běžné. Dále také jediná vnější lavice v celém sídlišti přiléhající k výše zmíněné zdi, která patrně měla náboženské/ceremoniální využití.

Druhou stavbou je komplex A-B (také nazývaný jako Big House – Velký dům; obr. 1.07). Na rozdíl od ostatních bloků, které lze rozdělit na několik samostatných jednotek (domů), tento lze chápat jako jeden provázaný celek, v němž budova A

obr. 1.07: Kavusi-Vronda. Blok A-B. Vlevo: schématický plán; vpravo: rekonstrukce. Zdroj: Gesell – Day (eds.) 2016, Fig. 8.

pravděpodobně plnila obytnou funkci, budova B pak sloužila jako skladiště. Obě části sdílejí stejnou orientaci a zároveň směřují k velkému otevřenému prostoru na jihu. Samotná část A sestávala ze dvou místností, přičemž A1 byla se svými cca 72 m² největší z celého sídliště. Funkce menší místnosti A2 na severu není známa. Je možné, že se další místnosti nacházely také na východě, kde byla odkryta terasa podepřená mohutnou zdí. Nicméně žádné stopy se nedochovaly. Budova B, o ploše téměř 32 m², se skládala z několika menších místností postavených v několika etapách. Jelikož u nich nebyly objeveny žádné pozemní vstupy, předpokládá se, že byly sklepními prostorami, do kterých se slézalo po žebřících z horních místností. Výše zmíněná funkce skladiště pak byla určena na základě nálezů velkých pithoi (zásobnic) v místnostech B1/2, B3 a B7. Zvláštním nálezem byly lebky skotu z B4, jejichž přesná funkce není známa (možná dekorace zdí, pozůstatky po rituálních obětech) a sady picích nádob (B4 a B3), u kterých se předpokládá rituální využití. Vzhledem k rozloze celého komplexu i jeho samostatných částí, a povahou nálezů, se soudí, že musel sloužit jako sídlo místního vůdce, případně (méně pravděpodobně) jako komunitní centrum.

Karfi

obr. 1.08: Plán Karfi. Zdroj: Day 2011, s. 308.

Sídliště o velikosti více než 3,5 ha se rozprostíralo na třech přilehlých kopcích obklopující planinu Lasithi v nadmořské výšce 1100 m. Navzdory své poloze a obtížnému terénu bylo sídliště, čítající asi 125-150 domů, pečlivě plánováno. Stejně jako u Kastro i toto vykazuje známky minojské tradice plánování měst z pozdní doby bronzové. Nicméně jsou zde patrné rozdíly, např. menší pravidelnost ve výstavbě, menší počet místností u jednotlivých domů a také jenom výjimečně známky druhého podlaží. Celkový počet obyvatel se odhaduje na asi 750 lidí.

Z celkového odhadovaného počtu domů jich bylo při výzkumech v letech 1937-1939 odkryto asi 25-30. Na základě nálezů bylo sídliště obýváno asi od 1150 do přibližně 950 př. Kr.

obr. 1.09: Karfi. Rekonstrukce podoby sídliště. Zdroj: Mazarakis Ainian, Fig. 462.

Domy samotné tvoří několik bloků navzájem oddělených úzkými vydlážděnými uličkami, které se rozšiřují do veřejného prostoru (obr. 1.08, 32). Některé další otevřené prostory, tentokrát obehnané zdí, jsou již spojovány se soukromými domy (např. 106, 61, 75). Konečná podoba sídliště nicméně vychází z dlouhého vývoje zahrnující několik fází výstavby, ale i přestaveb, podobně jako tomu bylo u předchozích sídlišť. Některé domy byly vystavěny v podobném stylu jako u sídliště Vronda, jednotky o 2-3 místnostech v axiálním uspořádání. Několik větších domů však pravděpodobně začínalo jako jednoduché domy s jedinou místností. S postupujícím růstem populace byly domy opět postupně upravovány. Mezi takové patří např. tzv. Great House. Jádrem domu byla místnost 9 s centrálním ohništěm, v tomto případě často pevným, což je u minojských domů neobvyklý prvek. Následně byla přistavěna předsíň (8) a další místnosti různého účelu (skladovací místnosti 11-13), přičemž některé z nich byly přístupné pouze skrze střechu (12 a 13). Některé z domů už takto

obr. 1.10: Karfi. Rekonstrukce svatyně podle Rutkowskiho. Zdroj: Mazarakis Ainian, Fig. 464.

organizovány nebyly, příkladem může být tzv. Pekařův dům (71,73 a 74) nebo Dům kněze (58-61), jejichž půdorys vychází z možností, které jim systém ulic a již stávajících domů dovolil.

Zvláštní skupinu pak tvoří blok domů postavený na východní straně sídliště (135-144), jehož domy, půdorysně připomínající megaron, byly dle Nowickiho osídleny jinou kulturní skupinou.

Součástí sídlišť byly také veřejné svatyně, s typickými kamennými lavicemi, na nichž byly postaveny sošky bohyň se zvednutýma rukama. V Karfi je jich známo nejméně sedm (1; 16-17; 57-58; 85; 106; 116), což je v kontrastu s výše probíraným Kavusi-Vronda, kde byla nelezena pouze jedna, ovšem s větší koncentrací sošek. Zde ovšem mohla hrát svou úlohu velikost obou sídlišť. V obou případech je však zřejmé, že zde nadále pokračují minojské náboženské tradice.

Stavební materiály byly podobné jako v případě předchozích nalezišť. Pro konstrukci stěn byly použity kameny, horizontální i vertikální dřevěné trámy a sloupky pak jako nosné prvky střechy.

Oblast pevninského Řecka (a zvláště pak Peloponnés), jakožto centrum mykénské civilizace, byla pádem jejích paláců postižena nejvíce. Po původní katastrofě, ať už jsou její příčiny jakékoliv, dochází u některých center k obnově, příkladem může být Tírynt, jiná jsou zcela opuštěna, např. Pylos.

Archeologická data ukazují, oproti předchozím obdobím, na snížení počtu obývaných sídlišť, což indikuje výrazné snížení počtu populace. Např. Snodgrass ve své práci z roku 1971 uvádí, že ve 13. st. př. Kr. bylo na pevnině a ostrovech známo přes 320 sídlišť, ve 12. st. již asi 120 a v 11. st. pak pouhých asi 40, přičemž v některých oblastech nebylo dosud žádné sídliště z počátků rané doby železné nalezeno. Zmiňována byla zvláště Lakónie, která se v následujících staletí stala velmi významnou částí řeckého světa. Nejdůležitější místní osada, Sparta, byla založena až asi v 10. st. př. Kr. Přestože od doby Snodgrassovi práce byla data mnohokrát revidována a nové výzkumy přinesly zajímavé výsledky, z hlediska poznání sídlištní výstavby se mnoho nezměnilo. Je to dáno především skutečností, že mnoho nalezišť, kde byla zaznamenána lidská činnost, nepředstavují samotná sídliště, nýbrž místa, která jsou s nimi přímo spojována. V našem případě hlavně pohřebiště. Dalším faktorem je již na začátku zmíněné zničení pozůstatků dřívější zástavby novou v místech s dlouhým kontinuálním osídlením (všechny zmíněné typy lokalit z let 1050 př. Kr. až 800 př. Kr. ukazují dvě mapy, převzaté z Dickinsonovi práce z r. 2006 – obr. 1.11). Pozůstatků architektonických dokladů je tak stále velmi málo. Následující příklady představují hlavní architektonické formy, které se EIA objevují.

obr. 1.11: Sídliště z let 1050-800 př. Kr. podle Dickinson 2006, s. 85-87.

Tirynt

Jak bylo zmíněno výše, Tirynt se od zbytku bývalých mykénských center liší. Na rozdíl od většiny oblastí egejského světa, dochází zde v LH IIIC k novému

obr. 1.12: Tirynt město. Megaron W. Zdroj: Mühlenbruch 2009, s. 326.

rozmachu. V přilehlém městě probíhá nová expanze, během které dochází k obnově starších budov a stavěny jsou i nové. Celková plocha sídliště mohla, dle odhadů, ve vrcholné fázi dosáhnout až 25 ha. Některé z nových domů dosahují překvapivé architektonické úrovně. Příkladem může být tzv. Megaron W (obr. 1.12), s vnitřním prostorem děleným sloupy (podobnost s Budovou T, viz níže) a budova dělená několika řadami sloupů.

Mění se i vlastní centrum, u kterého se objevují známky opětovného vytvoření centralizované politické moci, ovšem v pozměněné formě místní autority. Původní velké megaron stojící na vrcholu paláce z doby bronzové bylo nahrazeno menším, tzv. Budova T (obr. 1.13), které ve své konečné podobě sestávalo z pravděpodobně čtvercového krytého vchodu a podélné místnosti rozdělené na dvě

obr. 1.13: Tirynt. Dům T. Zdroj: Mühlenbruch 2009, s. 326.

části řadou sloupů. Oproti původnímu megaru už zde nebylo uprostřed místnosti umístěno kruhové ohniště, jeden z typických znaků pro dobu bronzovou. K vybudování nového ohniště naopak posloužila konstrukce, na níž dříve stával trůn mykénských vládců a vzhledem k velikosti stavby se tak jeho pozice přesunula do severozápadního rohu hlavní místnosti. Na rozdíl od předešlé budovy zde také nebyly stěny vyzdobeny freskami. Další budovy, které byly součástí dřívějšího paláce, obnoveny pravděpodobně nebyly, nicméně ještě před stavbou nového megara byl celý prostor částečně uklizen a vyrovnán. Také dřívější kruhový oltář byl přebudován na čtvercový. Budova T tak stála izolovaně, což podle některých značí, že nebyla obydlím vládnoucí rodiny/skupiny, ale místem, kde se pod vedením vládce konala shromáždění. V dolní části citadely byly původní domy nahrazeny novými.

Na konci LH IIIC (asi 1100 př. Kr.) dochází k několika změnám. Ty se týkají zvláště pohřebního ritu a sídelní architektury. Původní mykénské domy převážně pravoúhlého půdorysu jsou nahrazeny apsidálními a oválnými domy. A i když existují výjimky, zůstávají sídliště nadále velmi malá, čítající pouze pár domů.

Nichoria

obr. 1.14: Nichoria. Plán výzkumů. Zdroj: McDonald – Coulson – Rosser (eds.) 1983, s. 5.

Jedním z takových sídlišť je i Nichoria (obr. 1.14) na jihozápadě Peloponnésu.

Sídliště bylo založeno již v době bronzové, nicméně na jeho konci (LH IIIB) bylo opuštěno a až asi v 11. st. př. Kr. obnoveno. Následné osídlení trvalo asi do poloviny 8. st. př. Kr. a je děleno do čtyř fází: Dark Age I – 1075-975; Dark Age II – 975-850; Dark Age III – 850-800; Dark Age IV – 800-750 př. Kr. Samotná osada sestávala z jednotlivých izolovaných zastavěných pozemků uspořádaných mezi sebou v náhodných úhlech. Domy, jejichž tvar známe pouze z pozůstatků základů, byly většinou malé o jedné místnosti (např. Unit III-1: 4 x 3,75 m). U některých z nich jsou potvrzeny dvě fáze výstavby a doloženo je i použití stavebních konstrukcí s předešlých období osídlení. Během první etapy byly stěny domů zkonstruovány z kůlů propletených proutím a následně obalených hlínou. V následující byly vystavěny z dřevěných trámků a sušených cihel. Stejně tak větvě a rákos používaný na sedlové střechy byly následně nahrazeny doškami. Pro základy a podezdívku sloužily neopracované kameny.

obr. 1.15: Nichoria. Unit IV-1: fáze 1 a 2 podle McDonald – Coulson – Rosser (eds.) 1983, s. 29, 32, 36, 37.

Důležité objevy z tohoto sídliště pak představují domy nazývané jako Unit IV-1 a Unit IV-5 (obr. 1.15 a 1.16). První byl využíván asi od začátku 10. st. př. Kr., a když byl ke konci 9. st. př. Kr. zničen, byl pravděpodobně nahrazen druhým jmenovaným, který byl vystavěn na západ od něj. V obou případech se jedná o apsidální domy, ale u Unit IV-1 se předpokládají dvě fáze výstavby. Podle W. Coulsona prošel dům původně s pravoúhlým půdorysem (obr. 1.15, vlevo) přestavbou, kdy byl zvětšen a v zadní části přistavěna apsida (obr. 1.15, vpravo) [3]. V první fázi se tak dům, Unit IV-1a, skládal pouze z hlavní místnosti a malé verandy, která byla obehnána nízkým plotem. Rozměry domu byly 7 x 10,5 m a byl orientován východo-západním směrem s vchodem na východě. Za přestavby, Unit IV-1b, která proběhla během 9. st. př. Kr. byl dům rozšířen a na západě byla přistavěna výše zmíněná apsida, která sloužila jako skladiště (nalezeny zásobnice) a na východě oplocený dvůr. Ve finální podobě tak měl dům rozměry 8 x 15,9 m. Přesný účel budovy není znám. Nálezy jak z apsidy, zahrnující velké

obr. 1.16: Nichoria. Unit IV-5. Zdroj: McDonald – Coulson – Rosser (eds.) 1983, s. 49.

množství hrubé keramiky, pithoi, železný nůž, železnou sekyru, kamenný sekáček, ale také bronzový phalaron (puklice štítu), tak z hlavní místnosti – např. hliněné přesleny a malé železné nástroje, naznačují, že se jednalo o obydlí. Nicméně vzhledem ke své velikosti, poloze v centru sídliště a kruhové, kameny vydlážděné, platformě v závěru hlavní místnosti (s velkým množstvím zvířecích kostí smíchaných s uhlíky západně od ní), která pravděpodobně sloužila náboženským účelům se předpokládá, že budova byla buď sídlem místního vládce, nebo sloužila potřebám komunity.

Z Unit IV-5 (obr. 1.16) o rozměrech 5,5 x 20 m se z větší části dochovala pouze východní zeď, na západě pak jen její drobné úseky. Vnitřní uspořádání není kromě zřejmého oddělení apsidální části od hlavní místnosti známo, i když rekonstrukce naznačují stejné uspořádání jako u Unit IV-1. Oproti předchozí Unit IV-1 byly v hlavní místnosti nalezeny 3 kamenné dlážděné kruhové platformy umístěné podél východní zdi. Vzhledem k nálezu fragmentů velké pithoi na i kolem středové platformy se usuzuje, že v tomto případě sloužily jako jejich podstavce. Na základě nálezů uvnitř místností, velikosti budovy a jejího umístění v rámci sídliště se předpokládá stejná funkce jako u předchozího domu.

---

[3] Tato teorie sice není zcela bez výhrad přijímána, nicméně zde ji budeme akceptovat. Pouze pro doplnění zde zmíním, že např. Mazarakis Ainian ve své práci z r. 1997 soudí, že stavba byla apsidální již od svého počátku (viz Mazarakis Ainian 1997, s. 74-79).

obr. 1.17: Mapa západního pobřeží Malé Asie v rané době železné podle Sweeney 2017, s. 391 (šrafovaně značené plochy označují místa, která byla ve starověku pod hladinou moře).

V rané době železné dochází také na západě maloasijského pobřeží a ostrovech v Egejském moři k zakládání nových osad, nebo pokračuje osídlení již dříve známých. Jak je možné vidět na mapě na obr. 1.05 (viz výše) a také na podrobnější mapě Iónie na obr. 1.17, je z této oblasti známo poměrně velké množství sídlišť. Bohužel architektonických dokladů je opět velmi málo a obvykle pouze ve fragmentární podobě. Z dochovaných pozůstatků je nicméně patrné, že stavěny byly jak domy apsidální, oválné (nebo spíše se zaoblenými rohy), tak pravoúhlé. Jak ukazují výzkumy, důležitým faktorem pro zakládání sídlišť byla v této době jeho poloha zajišťující bezpečnost obyvatel, zvláště je to pak patrné na ostrovech, kde mnoho z nich bylo vystavěno na dobře bránitelných místech, některá byla navíc opatřena hradbami. Mezi nejznámější sídliště z Malé Asie patří např. Klazomenai, Fokaia a zvláště Stará Smyrna, z ostrovů pak Zagora na Andru a Lefkani na Euboii.

Stará Smyrna (dn. Izmir)

obr. 1.18: Stará Smyrna. Tzv. oválný dům. Zdroj: Mee 2013, s. 87.

Toto město bylo založeno pravděpodobně v 11. st. př. Kr. na výběžku, který byl s hlavní pevninou spojen úzkou šíjí, a od poloviny 9. st. př. Kr. chráněno masivními hradbami (obr. 1.19, A-B). Ty byly ještě v 8. st. př. Kr. zvětšeny. Po přestavbě byly 9,5 m široké, z čelní strany tvořeny velkými kamennými bloky a sušenými cihlami, které společně kamennou drtí tvořily také jejich jádro.

V 9. a 8. st. př. Kr. představuje vnitřní zástavba mix architektonických stylů, kombinující jak bloky pravoúhlých domů, tak stavby oválné (s oválnými rohy) a podle Mazarakis Ainiana i domy apsidální. Jmenovitě se jedná o domy LV-LVI a LIII-LIV, z nichž první byl datován do asi 1050-1000 př. Kr., druhý do 925-875 př. Kr. (obr 19, E). Kromě apsidálních staveb, jejichž rozměry odhaduje Mazarakis Anian na asi 10,5 m na délku u prvního (šířku nelze vzhledem k fragmentární povaze odvodit) a více než 8,5 m na délku, a ne více než 5 m na šířku u druhého, nebyly jejich rozměry nikterak velké. Nejzachovalejší z nich, tzv. oválný dům (obr. 1.18), který je datován do 9. st. př. Kr., měřil pouhých 3 x 4,5 m. K jeho výstavbě byly použity sušené cihly. Střecha byla pravděpodobně sedlová a jako krytina sloužily došky.

obr. 1.19 A-E:
A) topografický plán zachycující pozůstatky z LG a EA období - 1: oblast Atheniny svatyně; 2: výkop H; 3: výkop B; 4: věž a S-V brána; 5: fortifikace.
B) vývoj fortifikace podle R. V. Nichollse - Wall 1: cca 850 př. Kr., Wall 2: cca 750 př. Kr.
C) rekonstrukce města v pozdním 7. st. př. Kr. podle R. V. Nichollse

D) výkop H s domy z EG-MG období. E) výkop H s plány dvou domů - vlevo: asi 1. pol. 10 st. př. Kr.; vpravo - kol. 900 př. Kr.?
Zdroj: A, C, D, E: Mazarakis Ainian, Fig. 395, 407, 405, 406; B: Mee 2013, s. 216.

Lefkandi na Euboi

obr. 1.20: Regionální mapa Lefkandi s archeologickými nalezišti. Zdroj: Popham – Calligas – Sackett – Coulton – Catling 1993, Plate 1.

Vzhledem ke své unikátnosti asi nejznámější stavba rané doby železné byla objevena na ostrově Euboia nedaleko osady Lefkandi. Historie sídliště, ležící na mysu Xeropolis (obr. 1.20), sahá již do rané doby helladské (asi +3100–2100/2050 př. Kr.). V následující střední době bronzové pak ještě došlo k jeho dalšímu rozšíření, ovšem nikdy se nestalo mykénským centrem. Po kolapsu mykénské kultury pak bylo zcela přebudováno, patrně i v důsledku přílivu uprchlíků z ostatních částí Řecka.

Nedaleko osady na kopci zvaném Tumba pak byla nalezena stavba z 10. st. př. Kr., tzv. Heroon, u které Dickinson poznamenává, že je: „nejzajímavější v její demonstraci limitů architektury rané doby železné“. Stavba byla poprvé zkoumána v roce 1980, bohužel poté majitel pozemku střední část rozbagroval. Východní a západní část byla následně prozkoumána v letech 1981–1983.

obr. 1.21: Lefkandi. Schématický plán budovy. Zdroj: Popham – Calligas – Sackett – Coulton – Catling 1993, Plate 5.

I když část stavby chybí, je její délka odhadována na nejméně 47 m, šířka dosahovala 10 m (13,8 m i s verandou). Krytý vchod se sloupem uprostřed se nacházel na východě a vzhledem k jeho šířce 4,8 m se předpokládá možná absence dveří. Přestože byl závěr budovy zničen, jsou zde jasné důkazy o tom, že byl ukončen apsidou. Podélné stěny nebyly zcela rovné, ale mírně zakřivené, jejich šířka dosahovala ve spodní části 0,6 m v horní pak 0,5 m. Spodní část tvořil masivní kamenný sokl z hrubého šedého mramoru, vysoký přes 1 m. Horní část pak byla vystavěna ze sušených cihel. Z vnitřní strany se dochovaly pozůstatky omítky vyrobené z bláta, která tvořila vrstvu o síle 4–6 cm. Podlaha byla pokryta slabou vrstvou jílu, která stejně jako sokl seděla na skalním podloží. Podél vnitřní strany obvodových stěn byly umístěny v nepravidelných

obr. 1.22: Lefkandi. Restaurovaný průřez budovou, přerušovaná čára: současný stav; tečkovaná čára: předpokládaný původní terén. Zdroj: Popham – Calligas – Sackett – Coulton – Catling 1993, s. 54.

intervalech sloupky s pravoúhlým průřezem. Další sloupy ve vzdálenosti asi 1,8 m od vnější fasády, také o pravoúhlém průřezu, tvořily vnější verandu. Jejich umístění v mnoha případech korespondovalo s těmi uvnitř. Středem budovy probíhala řada sloupů s kruhovým průřezem v asi 3 m odstupech. Všechny tyto prvky sloužily k nesení sedlové střechy, která na základě nálezů organického materiálu uvnitř budovy, byla došková, tvořená rákosem nebo sítinou. Coulton nevylučuje, že pod střechou mohla být zbudována půda, jejíž podlaha byla tvořena dřevěnou konstrukcí.

Vnitřní část budovy byla členěna do tří velkých místností a dvou menších. Vstup do každé z nich byl umístěn ve středu dělících příček, přičemž velikost dveří odpovídala důležitosti dané místnosti. Východní

obr. 1.23: Lefkandi. Nákres hrobů z ústřední místnosti. Zdroj: Popham – Calligas – Sackett – Coulton – Catling 1993, Plate 13.

místnost (8,3 V–Z × 8,6 m) byla rozdělena řadou osmi sloupů, které pravděpodobně sloužily k nesení stropní konstrukce. V severozápadním rohu byla nalezena pravoúhlá „bedna“ postavená ze sušených cihel (1,95 × 0,95 × 0,35 m), v jihozápadním rohu oválná platforma (1,6 x 1,3 × 0,14–0,2 m) z mořských oblázků a jílu pokrytá bahnem a v jihovýchodním rohu pak kamenný kruh (průměr 1,75 m). Vzhledem k absenci nálezů, není účel těchto konstrukcí znám. Následovala hlavní a největší místnost (přibližně 9 × 22 m). Než byl zazděn, byl v jižní zdi 1,47 m široký druhý vstup. V severovýchodním rohu byly nalezeny dvě zdi paralelní k příčce, které Coulton považuje za základy schodiště vedoucího na půdu. Menší (1,3 × 0,7 × 0,2m) „bedna“ podobná předchozí se nacházela v jihovýchodním rohu a obsahovala dřevěný popel a fragmenty kosti. V centru místnosti (blíže k východní části) byly objeveny dva hroby, z nichž severní obsahoval kostry čtyř koní, jižní (hlubší) pak kostru ženy (25–30 let) a bronzovou amforu, sloužící jako urna, s pozůstatky muže (asi 30–45 let).

Úzký koridor s dvěma postranními místnostmi odděloval hlavní místnost od apsidy, která nejspíše sloužila jako skladiště, čemuž napovídá nalezení množství jam pro umístění velkých pithoi. Účel menších místností není znám. Coulton předpokládá ložnice nebo skladiště pro cennější předměty.

obr. 1.24: Lefkandi. Axonometrická rekonstrukce. Zdroj: Popham – Calligas – Sackett – Coulton – Catling 1993, Plate 28.

Nálezy z budovy naznačují, že byla využívána jen po velmi krátkou dobu, přibližně 20–25 let, a poté byla částečně rozebrána a zakryta tumulem o výšce asi 4 m.

Dosud neznámá je funkce domu. Z nálezů uvnitř domu ji nelze určit a ani není možné zcela přesně prokázat, jestli budova byla postavena před pohřbem, nebo po něm. Dům tak mohl, dle Coultona, nejdříve sloužit jako rezidence, ve které byly po smrti její obyvatelé pohřbeni, nebo byl postaven jako replika domu, ve kterém zemřelí žili. On sám se přiklání k verzi o pohřební budově, nikoli skutečném domě. Tomu, že budova sloužila k pohřebnímu účelu přispívá také skutečnost, že nestála v místech samotné osady, nýbrž v oblasti, kde se dnes nacházejí pouze pohřebiště. Tady je však nutné poznamenat, že, jak poukazuje Mazarakis Ainian, pohřebiště vznikly až po vybudování tumulu. On sám se tak přiklání k teorii, která tvrdí, že stavba sloužila jako sídlo místního vládce.

Zagora na ostrově Andros

obr. 1.25: Zagora. Celkový plán sídliště podle J. Coultona. Zdroj:
© Australian Archaeological Institute at Athens.

Podobně jako Stará Smyrna bylo sídliště založeno na vysokém skalnatém výběžku v jihozápadní části ostrova, jehož strmé svahy poskytovaly ochranu před vpády z moře a od zbytku pevniny ho pak chránila masivní hradba. Sídliště zabíralo plochu asi 6,7 ha a je unikátní v tom, že po svém opuštění kolem r. 700 př. Kr. nebylo toto místo již znovu osídleno. Výzkumy, které zde proběhly v letech 1967-1974 a následně 2012-2014, tak odkryly sídliště v podobě, kterou z jiných oblastí známe v mnoha případech pouze fragmentárně.

obr. 1.26: Zagora. Detail na vnitřní zástavbu. Zdroj: Mee 2013, s. 26.

Přesná doba založení není známa, nálezy spadají převážně do 9.–8. st. př. Kr., nicméně jiné posouvají dobu založení na konec 10. st. př. Kr. Výzkumy odkryly na 55 místností o různé velikosti (např. místnost D7 zabírala asi 5,5 m², zatímco H21 asi 62 m²). Jako stavební materiál byla převážně použita snadno dostupná břidlice, která se nacházela v okolí sídliště. Použit byl i místní mramor, ze kterého je tvořen poloostrov a jako pojivo patrně posloužilo bláto. Z těchto materiálů pak byly postaveny celé domy a břidlicové desky pokryté jílem posloužily i ke konstrukci plochých střech, které byly u větších místností podpírány dřevěnými sloupy. Podlaha byla tvořena silnou vrstvou červeného nebo žlutého jílu (v závislosti na příměsích, tvořených keramikou a dalšími objekty). V některých místnostech byly nalezeny ohniště, které byly tvořeny čtyřmi břidlicovými deskami, v

obr. 1.27: Zagora. Rekonstrukce domů D6-D8 a D27. Zdroj: Mee 2013, s. 88.

některých pak kamenné lavice vystavěné podél zdí (ve tvaru L nebo U). Průměrná hloubka lavic byla asi 1 m, 0,6 m je pak nejvyšší dochovaná výška. Jejich účel není přesně znám, patrně sloužily pro spaní a sezení, nicméně byly na nich nalezeny i pithoi, což značí, že byly využívány pro jejich skladování. V dalších místnostech, a také dvorech, byly nalezeny kamenné schránky opět tvořené břidlicovými deskami, které mohly sloužit pro skladování obilí nebo jako nádrž pro vodu.

Jak je patrné z celkového uspořádání jednotlivých bloků, které sestávaly nejen z místností, ale také dvorů, jejich výstavba musela být plánována. Zřejmá je také ochrana před nepříznivým počasím, zvláště pak před silnými severními větry, což se odráží v umístění vchodů, které nebyly na této straně nikdy nalezeny. Odlišení jednotlivých domů není jednoduché, neboť bylo zaznamenáno několik etap výstavby, kdy byly přistavovány jak nové místnosti, tak upravovány starší. Není tak vždy zřejmé, které místnost patří ke které. Domy se nicméně odlišovaly svou velikostí a ani uspořádání místností nebylo stejné. Např. prostory H24/H25/H32 a H26/H27 byly původně samostatnými místnostmi, které byly následně rozděleny. Dům, který je tvořen jednotkami H21, H22, H19, H28 a H29

obr. 1.28: Zagora. Rekonstrukce jižní části fortifikace podle J. Coultona.
Zdroj: © Australian Archaeological Institute at Athens.

(původně tři samostatné domy), vzhledem ke své velikosti a umístění ve středu sídliště, patrně sloužil jako obydlí místnímu náčelníku. Výzkumy ukázaly, že jednotka H21 sloužila jako dvůr, H19 jako hlavní místnost, v H22 byly dochovány pozůstatky po konzumaci jídel a H28 sloužila jako skladiště. Celkově je architektura i struktura sídliště podobná osadě Karfi na Krétě (viz výše).

Fortifikační zeď, postavená v 9. st. př. Kr. opět z místní břidlice a mramoru, měřila asi 140 m a její šířka dosahovala od asi 3 m na jihu do 4 m na severu. Vstup zajišťovala jediná brána na jižním konci hradby, která byla umístěna v její zadní části. Rozšíření zdi na severu tvořilo bastion.