Obsah:

Konečnou podobu všech částí dórského řádu máme doloženu již z přelomu 6. a 5. st. př. Kr a počátku klasického období. Do poloviny 5. st. př. Kr., kdy dórský řád dosahuje svého vrcholu, však stále pokračovaly experimenty, při kterých starověcí architekti hledali vzájemné proporční vztahy jak v rámci jednotlivých částí, tak chrámu jako celku.

obr. 5.01: Problém rohu v dórském slohu. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 73, obr. 3.14.

Jedním z problémů, se kterým se museli vypořádat, bylo řešení velikosti a umístění rohových metop a triglyfů (v anglickém jazyce nazývaném The doric corner conflict - konflikt rohu v dórském slohu), který popisuje již Vitruvius ve své čtvrté knize. Jak poznamenává, několik dávných stavitelů (jmenovitě Arkésios, Pýtheos a Hermogenés) prohlásilo, že ke stavbě chrámů by tento řád neměl být využíván: „protože se v nich uplatňují vadné a nesouladné rozměrové vady“. Tento problém byl zmíněn již dříve, nyní se na něj zaměříme podrobněji.

obr. 5.02: Problém rohu v dórském slohu. Zdroj: Eisenman 2009, s. 114.

Podle Wilsona Jonese se v dórském řádu upřednostňovaly tři základní myšlenky: pravidelné rozestoupení sloupů, stejná velikost metop a triglyfů v celé délce vlysu a jeho ukončení právě triglyfem, přičemž každý z triglyfů měl ležet nad středovou osou sloupu a mezisloupí. Obecně se soudí, že tento systém bylo možno dodržet v dobách, kdy ke konstrukci chrámu, a zvláště kladí, sloužilo dřevo a tloušťka architrávu odpovídala šířce triglyfu (obr. 5.01: I; 5.02: I).

S příchodem kamenné architektury se však jeho síla zvětšila, což nedovolovalo stejné osazení jako v předchozím případě (obr. 5.01: II) a rohový triglyf se ocitl mimo osu koncového sloupu. Při zachování stejného rozestoupení sloupů navíc došlo k rozšíření koncové metopy (obr. 5.02: II), jak tomu pravděpodobně bylo u Héřina chrámu (Basilika) v Paestu. Možná řešení zahrnovala rozšíření posledního triglyfu (obr. 5.02: III), případně jeho posunutí (obr. 5.02: V; používáno v římské době). Nejčastěji používaným ovšem bylo zúžení koncového intercolumnia, kdy při zachování stejných šířek článků vlysu byla vnitřní hrana rohového triglyfu zarovnána se středovou osou sloupu (obr. 5.01: III; 5.02: IV).

Během vývoje se také setkáváme s postupným ustanovením základního proporčního vztahu mezi počtem sloupů v průčelí a na bocích. Počet bočních sloupů lze vyjádřit jednoduchým vzorcem 2x + 1, kde x vyjadřuje počet sloupů na kratší straně. Na konci 6. st. př. Kr. a i později se lze nicméně setkat s chrámy, u nichž je počet bočních sloupů pouze dvojnásobkem přední řady. Oproti archaickému období s podlouhlými chrámy se tak zde setkáváme s opačným trendem.

K první polovině 5. st. př. Kr. se také váže ještě relativně malé používání mramoru, což bylo pravděpodobně zapříčiněno jak komplikacemi s jeho získáváním, tak cenou jeho případného dovozu. V předchozím století byl mramor těžen především na Paru a Naxu, kde byl využíván jak k výstavbě, tak v sochařství. Teprve postupně vylepšovaná technologie těžby v pohoří Pentelikon nedaleko Athén zlepšila jeho dostupnost i v pevninském Řecku.

Chrám Afaie na Aigině

obr. 5.03: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1995, s. 101.

Výstavba chrámu započala již kolem r. 510 př. Kr., následně však byla přerušena řecko-perskými válkami, a tak byl dokončen až kolem r. 480 př. Kr. Postaven byl z místního vápence jako hexastylový peripteros s 12 sloupy na delších stranách a rozměry 13,8 x 28,8 m. Svatyně patří mezi jednu z nejlépe dochovaných v mateřském Řecku. Dochovala se velká část peristasis, která se kromě tří sloupů na severu sestávala z monolitických sloupů. Ty stály na již kanonizované trojstupňové krepis s rampou vedoucí na stylobat. Sloupy dosahovaly výšky 5,272 m a kromě rohových (1,01 m) měly stejný poloměr 0,989 m (3 dórské stopy). Oproti dřívějším byly užší a zároveň se mírně nakláněly ke středu budovy. Intercolumnia se lišila v závislosti na poloze v peristasi. V průčelí dosahují osové vzdálenosti sloupů 8 dórských stop (2,618 m), na bocích jsou zmenšeny (2,56 m) a k dalšímu zúžení dochází ještě v rozích (2,40 / 2,237 m).

obr. 5.04: Rekonstrukce vzhledu východního průčelí. Zdroj: © Heidelberg University Library.

Jako u jednoho z prvních chrámů zde architráv přesahuje přes rohové sloupy, což chrám činí opticky širším a společně s užšími sloupy i odlehčenějším v porovnání s předcházejícími svatyněmi. Vlys byl kombinací vápence a pravděpodobně mramoru, z něhož byly vyrobeny metopy. Ty měly tvar desek a do vlysu byly vsunuty. I když se žádná nedochovala, předpokládá se, že nesly skulpturální výzdobu. Slavná výzdoba zachycující bitevní scény se částečně dochovala z obou tympanonů. Styly jednotlivých výjevů se liší, zatímco ze západního je řazen do pozdního archaického, východní patří již do raného klasického období.

obr. 5.05: Rekonstrukce. Zdroj: Pedley 2012, s. 212, 7.6.

Centrální budova sestávala z pronau a opisthodomu, obojí distylový in antis, a nau, který byl rozdělen dvěma řadami menších, na sobě stojících sloupů. Žebřík vedl na horní galerii, která pravděpodobně sloužila pro uchovávání votivních darů. Opisthodomos byl původně od nau oddělen plnou zdí, vstup, který lze dnes vidět, byl vysekán až později. Byl tak, jak poznamenává Lawrence, přeměněn na adyton, který byl z vnější strany chráněn kovovou mříží.

Na střechu byl použit jak mramor, tak terakota. Mramorové tašky byly použity pro krajové části střechy a nesly výzdobu ve tvaru lvích hlav, které sloužily jako chrliče. Antefixy ve tvaru palmet lemovaly boční okraje střechy a podobné byly umístěny i na vrcholy hřebenáčů. Na vrcholu pedimentu stálo florální akroterium po jehož obou stranách stály žeské postavy. Rohová akroteria zobrazovala gryfy.

Z chrámu se dochovaly doklady bohaté malované výzdoby. Barvy byly nanášeny na štuk, který pokrýval většinu chrámu, vyjma mramorových částí.

Chrám Dia Olympského v Olympii

obr. 5.06: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 322.

Tento hexastylový peripteros se 13 sloupy na bočních stranách byl postaven mezi 470 – 457/6 př. Kr. místním architektem Libónem z Elidy a je považován za kánon dórského řádu. Chrám s rozměry stylobatu 27,68 x 64,12 m se vyznačoval rozměrovou provázaností jednotlivých konstrukčních prvků. Projevily se tak zde snahy o co nejdokonalejší proporční vtahy. Základem byla stopa o rozměru 32,6 cm od níž se propočítávaly jednotlivé části stavby. Celková délka chrámu tak činila 200 stop, výška vnějších sloupů 32 (10,43 m), osové vzdálenosti mezi sloupy (kromě krajových, které byly zúženy) 16, šířka abaku 8, vzdálenost středových os triglyfů 8, mezi mutulae a lvími chrliči na střeše 4 a střešní tašky 2 stopy. Jediným znakem pocházejícím z archaické doby jsou užší sloupy na bocích (2,21 m), přičemž rohové nejsou oproti ostatním v průčelí zvětšeny (2,25 m).

Chrám stál na trojstupňové krepis opatřené v průčelí přístupovou rampou. Vnitřní budova měla běžné uspořádání s pronaem a opisthodomem s dvěma menšími sloupy in antis a naem rozděleným dvěma řadami na sobě stojících menších sloupů. Na každé straně dveří se nalézalo schodiště vedoucí na galerii. V závěru nau byl umístěn jeden ze sedmi divů starověkého světa, sedící socha boha Dia. Jeho autorem byl Feidiás, který ji vytvořil poté, co musel opustit Athény. Socha byla asi 13 m vysoká, vytvořena z chryselefantiny (zlata a slonoviny). Socha byla postavena na dlažbu z eleusinského vápence, jehož povrch byl udržován černý a lesklý olejem, který byl také používán k údržbě slonoviny. Přístup k ní zamezovaly kamenné zábrany umístěné mezi vnitřní sloupy.

K výstavbě byl použit ne příliš vhodný místní lasturnatý vápenec, který byl omítnut štukem a pomalován. Pro střešní tašky, metopy a sochařskou výzdobu pak parský mramor. Rohová akroteria tvořily pozlacené trojnožky, vrcholová pak sochy bohyně Niké (Vítězství).

obr. 5.07: Rekonstrukce průčelí a řezy pronaem a naem. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 320-321.

V architektuře Velkého Řecka se začínají více projevovat prvky, které chrámy v této oblasti přibližují k těm v pevninském Řecku. A i když se zde objevují i stavby v iónském řádu, používání iónských prvků v dórských stavbách ubývá. Na Sicílii jsou opouštěna hluboká průčelí, redukují se pseudodipterální prvky, adyton bývá nahrazován opisthodomem a sloupy v pronau zarovnány s těmi v průčelí. Tyto tendence jsou vidět na chrámech Athény v Syrakusách, chrámu D v Akragasu a chrámu E (Héřině) v Selinuntu. Přesto se stále objevují netradiční formy.

Sicílie

Chrám Dia Olympského v Akragasu / Agrigentu

obr. 5.08: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1995, s. 102.

Nejdříve si představíme jeden z netradičně pojatých chrámů. Stavba tohoto výjimečného chrámu započala pravděpodobně před r. 480 př. Kr. a pokračovala během téměř celého 5. st. př. Kr. až do r. 406 př. Kr., kdy bylo město vypleněno Kartaginci. Nebyl tak nikdy dokončen. Jednalo se o největší dórský chrám napodobující svými rozměry - 52,74 x  110,09 m - maloasijské stavby.

Výjimečnost stavby spočívá v jejím konstrukčním řešení. Chrám stál na pětistupňové krepis o výšce přes 4,5 m. Peristasis zde byla zcela nahrazena zdí, z níž na vnější straně vystupovaly polosloupy, z vnitřní pak pilastry, v rozích se nacházely tříčtvrteční sloupy. Šířka pteromy odkazuje na pseudodipterální stavby. 7 sloupů na kratších stranách (heptastylos) a 14 na delších bylo v dórském řádu, stály však na iónských patkách o výšce 1,2 m, které přecházely na stěnu, kde vytvářely dekorativní sokl. Průměr samotných sloupů dosahoval 4 m, výška asi 17,2 m a axiální vzdálenost sloupů kolem 8 m (na kratších stranách asi o 15 cm menší) přesahovala jakýkoliv jiný dórský chrám. Hlavice byly natolik masivní, že mezi nimi zůstal prostor o šířce jen asi 3 m.

obr. 5.09: Rekonstrukce. Zdroj: Lawrence 1995, s. 102.

Jelikož mnoho částí budovy by nemohlo být vystavěno běžným způsobem, skládala se většina prvků chrámu, jako např. hlavice, polosloupy atd., z kamenných bloků, přičemž se odhaduje, že jen na vnější plášť jich muselo být použito asi na 17 000. Např. hlavice se skládala ze dvou řad, z nichž spodní část tvořící krček a echinus byla sestavena ze dvou částí, abakus pak ze tří. Architráv sestával ze tří řad větších bloků a společně s vlysem přečníval přes spodní zeď o téměř 2 m. Z tohoto důvodu byly pro zpevnění konstrukce použity kovové tyče. Během výzkumů byly také nalezeny více něž 7,5 m vysoké sochy Atlantů (s vousy i bez nich) s rukama ohnutými nad hlavu, které pravděpodobně byly umístěny v horní části zdi mezi polosloupy, kde mohli pomáhat nést architráv.

Stejně netypicky byl členěn interiér, do kterého byl vstup na rozích v přední části chrámu. Vnitřní prostor tvořily dvě úzké paralelní zdi opatřené každá 12 masivními pilíři. V zadní části byl příčnou zdí s vchodem vytvořen adyton. Předpokládá se, že budova nebyla zastřešena. Nicméně nálezy tašek a části okapů v bočních lodích naznačují přinejmenším záměr k jejich zakrytí.

Chrám E (Héry) v Selinuntu

obr. 5.10: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 431.

Tento hexastylový peripteros s 15 sloupy na bočních stranách a rozměry 25,32 x 67,82 m byl vybudován kolem 460 – 450 př. Kr. Svou velikostí patří mezi největší chrámy postavené v západním řeckém světě. Sloupy jejichž výška činila 10,19 m a spodní průměr přibližně 2,3 m nesly stopy po omítnutí štukem. Podle nápisu na votivní stéle je připisován Héře, nicméně někteří badatelé se na základě strukturálních paralel přiklánějí názoru, že byl dedikován Afroditě.

Počtem bočních sloupů se přiklání k chrámům archaického období, nicméně tento poměr je dán členěním centrální budovy, která v sobě kombinuje tradiční sicilské prvky sestávající z klasického pronau (se dvěma sloupy in antis), nau a adyta, ke kterým přibyl navíc opisthodomos z Řecka. Podlahy jednotlivých místností ležely ve vzestupných úrovních spojených schodišti. V adytu byly nalezeny části báze sochy. Nalezené metopy se skulpturální výzdobou pocházejí z vlysu nad pronaem. Ty byly vytvořeny z vápence, ovšem některé části, jako hlavy, ruce a nohy ženských postav tvořil mramor.

Chrám G (Apollóna) v Selinuntu

obr. 5.11: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 429.

Společně s iónskými stavbami a výše zmíněným chrámem v Agrigentu patří tato svatyně s rozměry 50,07 × 110,12 m mezi jedny z největších v řeckém světě. Začátek stavby je kladen již na konec 6. st. př. Kr., přesto ani v r. 409 př. Kr., kdy byl Selinus zničen Kartaginci, nebyl dokončen.

Jednalo se o pseudodipterální chrám (je nicméně možné, že vnitřní prstenec byl plánován) s 8 sloupy v průčelí (oktastylos) a 17 na bocích, jejich výška byla asi 14,7 m. Z pozůstatků je zřejmé, že výstavba začala na východní straně, což naznačují stále méně nahoru se zužující sloupy, které se objevují směrem na západ, na druhou stranu se však zvětšuje

obr. 5.12: Rekonstruce východní strany z asi 510 př. Kr. (vlevo) a západní strany z asi 470 př. Kr. (vpravo) podle R. Koldeweye. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 429.

jejich spodní průměr. Oproti běžnému vývoji jsou tak sloupy 5. st. př. Kr. mohutnější než ty starší. Podobně jako tomu bylo u chrámu Héry v Olympii, i zde je možné vidět změny především na tvaru hlavic sloupů. V tomto případě však již ne nahodile, ale opět s postupujícími pracemi. Zatímco nejstarší echiny jsou od dříku sloupu odděleny hlubokým krčkem a jejich tvar je nižší a zaoblenější (připomínající pověstný bochník chleba), nejmladší hlavice takové odsazení nemá, echinus je vyšší a jeho hrany rovnější (obr. 5.13). Dalším prvkem byla změna šířek intercolumnií. Zatímco na východní straně byla uniformní, a to i v rozích, na západě se již setkáváme s kontrakcí jejich šířky, tedy rysem 5. st. př. Kr.

Centrální budova sestávala z pronau, nau a opisthodomu. Opisthodomos byl tradiční distylový in antis. V přední části chrámu se opět setkáváme se zvýrazněným průčelím,

obr. 5.13: Hlavice sloupů: z asi 470, 490 a 510 př. Kr. podle R. Koldeweye. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 429.

které bylo řešeno podobným způsobem jako tomu bylo u Athénina chrámu v Paestu. Před pronaem stálo 6 sloupů, dva před každou z ant, zbývající před nimi tvořilo řadu v prostylovém stylu. Sloupy byly zarovnány s těmi v peristasis. Prostor pronau nebyl pravděpodobně zastřešen a tvořil tak malý dvůr. Vstup do nau tvořily troje dveře. Samotný vnitřní prostor byl rozdělen dvěma řadami dvoupatrových kolonád. V závěru nau se nacházela malá místnost postavená pravděpodobně až v 5. st. př. Kr. a nahrazující adyton.

Jižní Itálie

Poseidonie / Paestum - Héřin II / Poseidónův (Neptunův) chrám

obr. 5.14: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1995, s. 103.

Jeden z nejlépe dochovaných chrámů vůbec byl vystavěn mezi 474 – 450 př. Kr. vedle tzv. Basiliky. Při pohledu na půdorys je zřejmé, že byl tento hexastylový peripteros se 14 sloupy na bočních stranách stavěn pod vlivem pevninského Řecka. Mezi tyto znaky lze zařadit celkovou dispozici chrámu s pronaem a opisthodomem s dvěma sloupy in antis a naem děleným dvěma řadami po 14 menších, na sobě stojících sloupů. Dalšímí prvky jsou zúžená intercolumnia v rozích, zakřivení plochy stylobatu a římsy pod tympanonem a sklánění dříků sloupů směrem dovnitř. Charakteristiky známé již z jiných místních chrámů zahrnují dvě schodiště

obr. 5.15: Rekonstrukce průčelí. Zdroj: Coulton 1982, s. 76, obr. 25c.

ve výklencích po stranách vstupu do nau a vyvýšenou podlahu nau oproti stylobatu.

Počet drážek se u 8,88 m vysokých sloupů lišil v závislosti na jejich pozici. Vnější sloupy měly 24 kanelur, v nau ve spodní řadě 20 a v horní 16. U sloupů se setkáváme s viditelnou entasí. Hlavice společně s poměrem spodního průměru sloupu (téměř 2 m) k jeho výšce o hodnotě 1:4,25, stejně jako celkově protáhlý tvar svatyně ukazují stále na archaičtější formu architektury.

Pro stavbu chrámu byl použit místní vápenec a pískovec, stopy štuku ukazují, že sloupy byly omítnuty.

Lokri: chrám v Contrada Marasà

obr. 5.16: Půdorys. Zdroj: Greco 2008, s. 149.

Tento chrám byl jako jeden z mála v západním řeckém světe vybudován v iónském stylu, pravděpodobně uprchlíky z Malé Asie. Jeho výstavba byla datována do přibližně 480-470 př. Kr. Z chrámu, který stál na místě starší svatyně, se dochovala pouze část třístupňové krepis a části konstrukčních prvků. Jednalo se o peripterální hexastylos se 17 sloupy na bocích a rozměry 17,3 x 43,7 m, jehož proporcionalita odpovídá starším svatyním. Podobně jako u chrámů v Malé Asii stál i u této v zadní části lichý počet sloupů, v tomto případě 7 s axiální vzdáleností 2,64 m. V průčelí byly, opět po vzoru maloasijských svatyní, tři středová intercolumnia širší, s průměrnou vzdáleností os přibližně 3,5 m.

Členění vnitřní budovy sestávalo z pronau a opisthodomu s dvěma sloupy in antis a nau, tentokrát bez vnitřních sloupů. Chrám představuje jeden z mála příkladů

obr. 5.17: Výzdoba sloupů. Zdroj: Lawrence 1995, s. 96, obr. 138.

použití opisthodomu u iónské stavby.

Jako stavební materiál posloužil běžný bílý vápenec dovezený ze Syrakus. Přes tento nesporný nedostatek bylo jak stavební provedení, tak výzdoba jednotlivých částí na velmi vysoké úrovni. Patky sloupů jsou asijského typu, jejich forma je však jednodušší. Dříky sloupů, jejichž horních konce jsou ozdobeny palmetami, mají typických 24 kanelur, které jsou od sebe odděleny asi 1,3 cm širokými stezkami. Ve středech volut byly vytesány malé květy a jejich vnější povrch nesl šupinový vzor. Hlavice byly bez abaku, podobně jako chrámy v Milétu a Neapoli. Kladí sestávalo pouze ze dvou částí, architrávu s pouhými dvěma fasciemi, které od sebe byly odděleny perlovcem. Nad architrávem probíhala kýma a zubořez, vlys byl vynechán. Sima byla zdobena lvími hlavami sloužící jako chrliče. Fragmenty soch nalezené nedaleko západního průčelí mohly tvořit součást výzdoby štítů, spíše se však jedná o akroteria.

Metapont - chrám D / Apollóna

obr. 5.18: Půdorys. Zdroj: autor.

Z tohoto chrámu, jehož výstavba je podle nálezů datována kolem r. 470 př. Kr., se in situ mnoho nedochovalo, pouze části základových zdí o rozměrech 17,9 x 41,6 m. Na jejich základě byl chrám rekonstruován jako oktastylový pseudodipteros s velmi protáhlým půdorysem s 20 sloupy na delších stranách. Rozměry stylobatu byly přibližně 14,75 x 38,4 m (hlavní jednotkou byla pravděpodobně ostrovní/attická stopa o délce 29,4 cm).

Centrální budova o maximální šířce asi 8,12 m měla pouze velmi jednoduché členění, sestávající z pronau a nau. Do obou těchto částí se vstupovalo dveřmi, jelikož pronaos v tomto případě tvořil uzavřenou místnost. Ani v jedné nebyly zjištěny stopy po sloupech. Výška sloupů v peristasis je odhadována v rozmezí 5,97 – 6,25 m se spodním průměrem mezi 67,6 – 70,8 cm. Poměr průměru k výšce tedy byl 1:9. Poměr mezi průměrem sloupu a jejich osových vzdáleností pak 1:3, což odpovídá vzdálenosti cca 2 – 2,10 m. Tento poměr však byl narušen v průčelí, kde byla tři středová intercolumnia větší, přibližně 2,22 m.

obr. 5.19: Rekonstrukce podoby sloupů a kladí. Zdroj: Spawforth 2006, s. 120.

Chrám v sobě zahrnoval několik netypických prvků. Kanelury sloupů oproti běžnému zvyku nebyly zakončeny obloučky, nýbrž zcela opačným způsobem, prohnutím konců směrem dolů. Konce dříků byly zdobeny plastickým motivem meandru a spirál. Rozvržení kladí neodpovídá kanonickému systému běžnému v maloasijském prostředí této doby. Setkáváme se zde s architrávem se dvěma fasciemi oddělenými od sebe perlovcem. Iónský vlys nad ním nesl výzdobu sestávající z lotosů a palmet. Vše pak ukončovalo lesbické kýma a výše položený zubořez. Právě kombinace vlysu a zubořezu na jediné stavbě bylo novým prvkem objevující se iónském řádu. Některé z dalších charakteristik, např. široké pteron, nebo neobvyklý půdorys, jsou však již známy z jiných archaických dórských staveb z jižní Itálie a Sicílie. V mnoha ohledech tak tento chrám stojí na konci vývoje archaické chrámové architektury.

Na střechu byly použity tašky korintského typu. Její okraj byl bohatě pomalován a antefixy zdobily hlavy Gorgon, kterými byla osazena i sima v průčelí chrámu.