4. st. př. Kr. přineslo do výstavby chrámů nové výzvy, neboť podle Lawrence
proporcionální dokonalost staveb 5. st. př. Kr. zanechala jen málo možností
budoucím architektům k možným invencím. Originalita se tak projevovala
především v půdorysném rozložení chrámu, kdy docházelo k jejich zkracování,
nebo vynecháním opisthodomu. Dalším rysem pak bylo častější používání
dekorativních prvků, a to jak v exteriéru, tak interiéru.
Stavby 4. st. pak byly stavěny buď jako náhrada za zničené předchůdce,
popřípadě na místech, kde dosud svatyně chyběly.
S helénistickým obdobím se velmi často pojí názor o změně preferencí v
používání jednotlivých řádů. Velmi často se objevovala, a někdy stále objevuje,
domněnka, že dórský řád přestal být téměř používán a upřednostňován byl
převážně iónský. Tento předpoklad v mnoha směrech vycházel z Vitruviova popisu
preferencí u několika architektů té doby. Nicméně již práce R. A. Tomlinsona z
r. 1963 dokazuje, že používání dórského řádu v mnoha směrech převážilo, a to i
v oblastech, které byly rodištěm iónského řádu, tedy v Malé Asii a řeckých
ostrovech.
Korinský řád, nebo přesněji Korintská hlavice pak stále zůstávala, kromě
několika málo budov, pouze součástí jinak preferovaných iónských staveb.
V tomto období se také projevují dva téměř zcela odlišné přístupy k navrhování
jak samostatných budov, tak větších architektonických celků. První je
charakterizován jistou teatrálností (vycházející z umění této doby), která se
přenáší zvláště do celkového pojetí rozsáhlejších prostorů. Patrná je pak
hlavně v rozvržení nově plánovaných, případně úprav starších, posvátných
okrsků. Bližší výklad a příklady některých z nich si představíme v poslední kapitole. Naproti tomu
druhý přístup se vyznačuje tím, co Pollitt nazývá „didaktickými
tendencemi v plánování a rozvrhování staveb“. Tyto tendence jsou
charakterizovány přesným dodržováním stanovených pravidel, které byly zavedeny
(a mnohdy písemně sepsány) některými významnými architekty této doby (k nimž
je jako jejich pokračovatel přiřazován i Vitruvius). Hlavními stavbami, které
jsou s tímto trendem spojovány jsou chrám Athény Polias v Priéné od architekta
Pythea, který stojí na počátku této tradice, a pak chrám Artemidy
Leukofryené v Magnesii nad Meandrem od Hermogena.
Pevninské Řecko
obr. 6.12: Půdorys. Zdroj: Plommer 1963, s. 4.
První ze staveb, která nahrazovala dřívější svatyni a zároveň představuje nové tendence
v jejich budování, je Asklépiův chrám v Epidauru. Výstavba je datována mezi 375–370
př. Kr. a jako architekt je uváděn Theodóros. Ten u tohoto hexastylového
peripteru o rozměrech 11,76 x 23,06 m zkrátil půdorys, což se projevilo snížením
počtu sloupů na bočních stranách na 11 a vynecháním opisthodomu. Vnitřní budova
se tak sestávala pouze z pronau a nau. Podobně jako u některých dřívějších staveb
byly anty předsíně zarovnány s třetími bočními sloupy, závěr naproti tomu až s předposledními.
Interiér nau byl ze tří stran orámován sloupy, které
měly pouze dekorativní účel, protože šířka budovy nevyžadovala vnitřní podpory pro
konstrukci stropu. V jakém řádu byly tyto sloupy vyhotoveny není možné určit, neboť se nezachovaly.
Na základě dalších budov z tohoto posvátného okrsku se soudí, že nesly korintské
hlavice. Dutina v podlaze objevená v prostoru nau pravděpodobně sloužila jako pokladna.
K výstavbě byl použit vápenec, pro výzdobu pak mramor. Uvnitř umístěnou chryselefantinovou
sochu vytvořil Thrasymedos z Paru, akroteria pak Timotheos. Výzdobu nesly i oba
štíty, na východě zobrazovala pád Tróje, na západě Amazonomachii.
obr. 6.14: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 332.
Stejně jako ve století 5., ani ve 4. se ne vždy přecházelo na nové trendy.
Zvláště patrné je to v místech, kde nová výstavba navazuje na straší tradici
(v 5 st. př. Kr. např. chrám v Bassai).
V tomto směru představuje určitý návrat k archaické formě svatyně Apollóna v Delfách.
Chrám postavený mezi 370–325 př. Kr. měl v průčelí 6 sloupů, na bocích ovšem 15. Podlouhlý
plán o rozměrech 21,64 x 58,18 m následuje svého předchůdce, který byl zničen požárem
r. 373 př. Kr. Na výstavbu byl použit jak nový materiál, měkký vápenec z Korintu,
tak konstrukční prvky z předešlého, které, kde to bylo nutné, byly vyspraveny štukem.
Další části, jako např. střešní tašky a výzdoba byly provedeny z mramoru.
Vnitřní budova byla opět dělena na pronaos a opisthodomos s dvěma sloupy in antis,
a naos, který byl rozčleněn do tří lodí dvěma řadami sloupů. V jeho zadní části se
nacházela oblast pod úrovní podlahy, což mohlo být ono místo, kde údajně sedávala
na trojnožce věštkyně Pýthie.
Nových prvků nebylo mnoho, např. okap nebyl konvexní, ale rovný a v mezerách mezi
hlavami lvů sloužící jako chrliče byly umístěny antefixy. Zvláště bohatší využití
dekorativních prvků odráží tendence tehdejší doby.
obr. 6.15: Rekonstrukce průčelí a jižní strany. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 333.
obr. 6.16: Půdorys. Zdroj: Pakkanen 2014b, s. 358.
Tendence k větší dekorativnosti se zřetelně projevily v chrámu Athény Alei v Tegei
postaveného kolem 340 př. Kr., který Pausaniás popisuje jako nejlepší a největší na
Peloponnésu (jakkoli je první tvrzení subjektivní, je jisté, že v druhém se mýlil [1]).
Také nás informuje, že architektem byl jeden z nejslavnějších sochařů 4. st. př. Kr.,
Skopas z Paru (zda-li vytvořil i výzdobu štítů, kterou Pausaniás popisuje, není jisté).
obr. 6.17: Rekonstrukce průčelí s předpokládanými rozměry intercolumnií. Zdroj: Østby 2014b, s. 325.
Svatyně byla vystavěna jako hexastylový peripteros se 14 sloupy na bočních stranách.
Podlouhlý půdorys o rozměrech 19,6 x 47,52 m a sudý počet bočních sloupů není dán pouze
kopírováním starší stavby zničené požárem r. 395/4 př. Kr., která pocházela již z
pozdního 7. st. př. Kr., ale také netypicky umístěným druhotným vstupem v centru
severní zdi nau. Jak před tímto, tak také před hlavním vchodem byly nalezeny zbytky
základů, které jsou připisovány přístupovým rampám o identické velikosti. Jak však naznačily
poslední výzkumy, byly boční základy určeny spíše pro jakousi platformu, která podle
Østbyho sloužila pro vystavení předmětu (možná sochy) nebo předmětů, uchovávaných
uvnitř chrámu.
Sloupy v peristasis byly oproti dřívějším štíhlejší (výška asi 9,5 m) s poměrem
průměru k výšce 1:6,1. Kladí bylo také nižší, poměr k výšce sloupu 1:4 (v 5. st. př. Kr. obvykle 1:3).
Analýza spodních bubnů sloupů ukazuje, že se nenakláněly směrem k celle, nicméně
stály na zakřivené krepis. Stejné zakřivení vykazují i nalezené části kladí.
obr. 6.18: Rekonstrukce interiéru nau podle třech základních prací: A) z Dugas et al. 1924, 39 fig. 14; B) Norman 1984, s. 177; C) podle Pakkanena 1996, s. 160. Zdroj: Pakkanen 2014b, s. 356, Fig. 2.
Rozvržení celly se od běžných chrámů 4. st. př. Kr. (tak jak bylo popsáno v úvodu
této kapitoly) lišilo, neboť zde byl zachován opisthodomos o téměř stejné hloubce
jako u pronau (oba s dvěma sloupy in antis). Vnitřní výzdoba nau však již zcela náleží do
století 4. Nejdříve je ovšem nutné uvést, že přesná podoba je stále ne
zcela jasná, vzhledem k nedostatečnému dochování architektonických částí a ani zmiňovaný
Pausániův popis nám v této věci není příliš nápomocen. Zvláště problematická je jeho
zmínka o iónských sloupech, kde není zcela jasné, kde se tyto sloupy nacházely.
Nicméně, právě na základě tohoto popisu (a samozřejmě i archeologickým nálezům)
vyslovila ve své práci N. J. Norman tezi, že vnitřní část nau byla ze tří stan lemována
dvěma na sobě umístěnými řadami polosloupů, přičemž spodní měly mít korintské hlavice, horní
pak iónské [2] (obr. 6.19 vlevo). Jak však ukázaly
nejnovější nálezy a práce J. Pakkanena, byly vnitřní zdi nejpravděpodobněji zdobeny
pouze korintskými polosloupy, které stály na vysokém soklu (obr. 6.19 vpravo).
Paralely k takovému systému umístění sloupů nebo polosloupů lze nalézt např. u Tholu
v Delfách, pravděpodobně také u chrámu Asklépia v Epidauru a možná u pozdějšího
Filipeionu v Olympii. Pokud jde o samotné korintské hlavice, ty jsou výjimečně nízké,
stejně tak jejich výzdoba. Jejich výška nedovolovala použít běžných spirál mezi
volutami, které z nich vyrůstají. Rohové voluty tak vystupují z listů akantu,
zatímco jeden velký mezi nimi nahradil spirály. Tento způsob výzdoby se stal běžný
v následujících obdobích.
obr. 6.19: Rekonstrukce podoby interiéru - vlevo podle Stewarta. Zdroj: Stewart 1990, Fig. 541;
vpravo: podle Pakkanena. Zdroj: Pakkanen 2014b, s. 356, Fig. 3
obr. 6.20: Rekonstrukce vzhledu hlavic korintských polosloupů - vlevo: podle Dugas et al.;
vpravo podle Hilla. Zdroj: Østby 2014b, s. 331, Fig. 8.
[1] Pausaniás 8,44. Větší chrámy lze nalézt např. v Olympii a Korintě
[2] Jak se však ukázalo, jeden z
fragmentů, považovaný právě za část iónské hlavice byl nově rozpoznán
jako zlomek dórské hlavice. A další nalezené hlavice byly nejspíše použity
u jiných staveb.
obr. 6.21: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 395.
Výstavba tohoto chrámu měla velmi dlouhou historii sahající až do konce 6. st. př.
Kr. (přesněji kolem r. 520 př. Kr.). V této době ji iniciovaly synové tyrana Peisistrata,
přičemž byl plánován v dórském řádu. Vystavěna však byla pouze krepis. Teprve až
v 2. st. př. Kr. na tuto výstavbu navázal Antiochos IV Epifanés. Hlavním architektem
byl v této době nikoli Řek, ale Říman Cossucius, jehož rodina měla silné obchodní
styky v egeiské oblasti. Ani nyní však nebyl chrám dokončen, neboť když vládce r.
164 př. Kr. zemřel, práce byly zastaveny. I přes krátké oživení výstavby během vlády
Augusta, se dočkal dokončení až o téměř 300 let později za vlády císaře Hadriána
(dedikační ceremoniál 131/132 po Kr.), který byl velkým obdivovatelem hellénské
kultury. Hlavní podobu však chrám získal za vlády panovníka z dynastie Seleukovců.
obr. 6.22: Řez chrámem. Rekonstrukce předpokládá nezastřešený naos. Zdroj: Spawfort 2006, s. 134.
Pro konstrukci oktastylového dipteru s 20 sloupy na delších stranách a rozměry
41,6 x 107,86 byly využity základy předešlého chrámu. Svatyně měla po vzoru některých
iónských staveb na kratších stranách přidánu jednu řadu sloupů. Během přerušení
stavby byly pravděpodobně některé hlavice a dříky sloupů, které měly být použity
pro interiér, r. 86. př. Kr. odvezeny Sulou do Říma a použity na kapitolském chrámu.
Sloupy stojící na plintách měly spodní průměr 1,924 m a výšku 16,891 m dávající poměr
1:8,77. Rozdílné styly je možné pozorovat na hlavicích, které spadají do všech tří
období pozdější výstavby.
Centrální budova pravděpodobně sestávala z pronau nau a adyta, Dinsmoor hovoří o
opisthodomu. I když Vitruvius označuje chrám za hypaithros (3, II - bez zastřešení
středové části), vnitřní sloupy naznačují celkové zastřešení.
Malá Asie
Zatímco je 5. st. př. Kr. považováno za vrcholné období dórského řádu, je
podobně vnímáno 4. st. př. Kr. pro řád iónský. Právě tehdy se objevují chrámy,
které v mnohém představují nejvyspělejší formu zmíněného slohu. Hlavní symboly pak
ztělesňují velké chrámy, jejichž výstavba započala po roce 350 př. Kr.
obr. 6.23: Půdorys. Zdroj: Zdroj: Lawrence 1995, s. 144, obr. 225.
I když první svatyně, kterou si zde představíme k těmto velkým stavbám nepatří, je
považována za možná nedůležitější stavbu v Malé Asii, neboť byla nejblíže snahám
kodifikovat iónský řád. Chrám stál v Priéné a byl zasvěcen bohyni Athéně Polias.
Samotné město, které bylo založeno ve stejném století, bylo budováno již podle připraveného
plánu, ve kterém byl pro chrám vyhrazený prostor. Začátek stavby se datuje kolem
poloviny 4. st. př. Kr. a přestože na stavbu přispěl i Alexandr Veliký, ukončena byla
až v 2. st. př. Kr. Jako architekt je uváděn Pytheos, který se také podílel
na výstavbě jednoho z divů starověkého světa - Mauzolea v Halikarnassu. O tomto chrámu
také napsal knihu.
obr. 6.24: Rekonstrukce podoby chrámu a oltáře. Pohled ze severozápadu. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 476.
V půdorysu představoval hexastylový peripteros s pouze 11 sloupy na delších stranách
a rozměry 19,53 x 37,17 m. Chrám se vyznačuje hlubokým pronaem, mělkým opisthodomem
(přidán pravděpodobně až později), oba s dvěma sloupy in antis, a naem s vyvýšenou
úrovní podlahy přístupnou po schodišti vedoucí z předsíně. Báze pro sochu byla do
interiéru přidána až po polovině 2. st. př. Kr.
Důvod, proč je chrám považován za kánon iónského řádu, spočívá v důsledných proporčních
vztazích jednotlivých prvků. Plocha stylobatu byla rozvržena do přesné čtvercové
sítě, do níž byla zasazena většina částí chrámu. Základním rozměrem, od něž byly
tyto prvky odvozovány, byla stopa s délkou 29,5 cm, základním poměrem pak 1:2. Tento
poměr lze např. vztáhnout k propočtu šířky vůči délce. Násobky stop pak lze najít
obr. 6.25: Rekonstrukce kladí. Zdroj: Lawrence 1995, s. 146, obr. 228.
např. u peristasis, kde axiální vzdálenosti sloupů činí 12 stop, velikost plint 6
stop a vzdálenost mezi nimi opět 6 stop. Anty jak opisthodomu, tak pronau byly zarovnány
s předposledními sloupy (předními i bočními) a šířka každé z jejich stran byla 4 stopy.
Báze sloupů jsou asijského typu, částečně odvozené z efesského Artemisia. Hlavice
mají tradiční podobu s echinem zdobeným vejcovcem, palmetami, které maskují spojení
mezi volutami a echinem, a na vrcholu s abakem, který je zdoben listovým vzorem.
obr. 6.26: Hlavice a patka sloupu. Zdroj: Lawrence 1995, s. 146, obr. 227.
U chrámu jsou zachovány některé typické prvky iónských staveb, hluboké průčelí a
dvoudílné kladí sestávající z architrávu se třemi fascie, kymou skládající se z
astragalu, nad nímž probíhá vejcovec, následován zubořezem a opět astragalem a vejcovcem,
vše ukončuje jednoduchá římsa a okap bohatě zdobený palmetami a lvími hlavami sloužícími
jako chrliče. Jejich umístění opět následuje promyšlený plán, kde dvě hlavy leží
nad oky volut a jedna ve středu intercolumnia. Výška celého kladí činí pouze 7 stop,
neboť zde nebyl použit iónský vlys, což jak poznamenává Lawrence, bylo kritizováno,
jelikož se zdálo příliš nízké vzhledem k výšce sloupů. Ty byly 38,5 iónské stopy
vysoké (přes 11 m) s poměrem průměru k výšce téměř 1:9. Dle jeho názoru se možná
Pytheos
obr. 6.27: Řez kladím a kazetovým stropem nad peristylem. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 477, obr. 141.
rozhodl pro toto řešení z obavy o přetížení sloupů. Ty se také dočkaly detailního
provedení, neboť jejich zužování bylo provedeno tak, že v polovině výšky sloupu kolmice vedené od
jejich hran procházely okem volut. Mezi klasické znaky pak patří 24 hlubokých kanelur oddělených stezkami.
Podobně jako u Héfaisteia v Athénách i zde byl prostor nad pterem opatřen kazetovým
stropem. V tomto případě však byly kazety tvořeny systémem na sobě ležících desek,
které tvořily vždy pouze jedinou kazetu v šířce celého ptera.
Zatímco chrám byl postaven z mramoru, na střechu byly použity terakotové tašky.
obr. 6.28: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 457, obr. 123.
První z velkých chrámů, který byl postaven v druhé polovině 4. st. př. Kr. je Artemision
z Efesu. Výstavba začala nedlouho poté, co byl dřívější chrám zničen požárem
r. 356. př. Kr. Jako architekti jsou jmenováni Paionios z Efesu, Demétrios a architekt
Alexandra Velikého Deinokratés, který se výstavby pravděpodobně účastnil až později.
Chrám byl prohlášen za jeden z divů starověkého světa a považován za nejdokonalejší
stavbu iónského řádu.
Chrám byl postaven na místě staršího, byl však umístěn na vyšší krepis o 13 stupních
a celkově zvětšen na rozměry 51,44 × 111,48 m. Tento oktastylový dipteros s 21 sloupy
na bočních stranách a 9 v závěru svatyně odkazuje půdorysně na svého předchůdce.
Oproti němu se však liší přidáním jedné řady sloupů v průčelí a opisthodomem namísto
adyta. Podle běžného zvyku je pronaos hlubší, dělen dvěma řadami po 4 sloupech a
sloužil jako část procesní cesty, shromaždiště a pokladnice. V mělčím opisthodomu,
který sloužil jako pokladnice a archiv, stály pouze 3 sloupy in antis. Dle Plinia
pak bylo 36 sloupů v průčelí reliéfně zdobeno, výška všech dosahovala 17,65 m. Uvnitř
nau, který byl pravděpodobně nezastřešen (sekos), byla umístěna malá svatyně, v níž stála
socha bohyně.
Z vyobrazení chrámu na mincích jsou ve štítu patrné tři velké otvory. Dle Lawrence
sloužily k odlehčení štítové konstrukce. Umístění sochařské výzdoby před tyto otvory,
ať už permanentně nebo pouze dočasně, považuje za nepravděpodobné.
obr. 6.29 a-b: Vlevo: rekonstrukce jihozápadního rohu; vpravo: rekonstrukce západního průčelí s pohledem do pronau a seku. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 460 a 461.
obr. 6.30: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 463.
Druhým chrámem, který spadá již do Helénistického období je Apollónův chrám Didymě.
Jeho výstavba započala již kolem r. 330 př. Kr. (možné je i dřívější datum) a pokračovala
až asi do r. 40 po Kr., přesto nebyl nikdy dokončen. Za architekty jsou určováni
Paionios z Efesu, který je zmiňován i u výstavby Artemisia, a Dafnis z Milétu.
Chrám byl uspořádán jako dekastylový dipteros s 21 sloupy po stranách a s rozměry
stylobatu 51,13 × 109,34 m. Jelikož krepis tvořilo 7 velkých stupňů, bylo v průčelí
vybudováno schodiště o 14 schodech. Sloupy o výšce 19,7 m patřily mezi nejvyšší jaké
obr. 6.31: Rekonstrukce průčelí podle H. Knackfusse. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 465, obr. 131.
kdy byly použity pro řecký chrám. Současně byly velice štíhlé, poměr spodního průměru
k výšce činil 1:9,75. Na rozdíl od Artemisia a Heraia byla intercolumnia uniformní
na celé ploše chrámu, s axiální vzdáleností 5,3 m. Tento rozdíl byl u předních sloupů
v průčelí nahrazen bohatě zdobenými patkami. Ty tvořily páry vždy s odlišnou výzdobou,
každý sloup z páru stál na stejné pozici pouze na opačné straně od středové osy
chrámu. Jak však poznamenává Lawrence, tyto patky vypadají velmi pozdně. Podobným
způsobem byly zdobeny i hlavice, které nesly výzdobu sestávající z okřídlených monster
nahrazující voluty u rohových sloupů, mezi nimiž byla umístěna hlava býka. Zbývající
sloupy z peristasis, ale i z pronau, stály na starších typech bází typických pro
Malou Asii.
obr. 6.32: Řez chrámem, pohled k pronau. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 466, obr. 132.
Centrální budova sestávala z hlubokého pronau, který byl dělen čtyřmi řadami po třech
sloupech, nau/dvora a netypického, příčně orientovaného prostoru s dvěma korintskými
sloupy, který se nacházel mezi nimi. Do tohoto atypického prostoru se nevstupovalo
z pronau, ale z nau skrze monumentální (asi 15 m široké) schodiště a trojici dveří.
Směrem k pronau se nacházel pouze 14 m vysoký portál, který byl umístěn 1,5 m nad
úroveň stylobatu. Účel této místnosti není znám, předpokládá se, že mohl sloužit
místnímu orákulu. Vstup do svatyně zajišťovaly dva boční vchody se svažující se
zaklenutou chodbou. Klenba chodby podpírala schodiště vedoucí z „věštecké“ místnosti.
Strop schodiště byl zdoben velkým meandrovým vzorem. Hlavní prostor svatyně, který
nebyl zastřešen, lemovaly pilastry stojící na soklu ve výšce přibližně 5,3 m. Jedinou
výjimku tvořily dva korintské polosloupy po stranách středových dveří nad schodištěm.
Hlavice pilastrů, stejně jako prostor mezi nimi, byl bohatě zdoben různými motivy,
mezi něž patří např. gryfové a rostlinné vzory. Úroveň podlahy dvora ležela asi
4 m pod úrovní pronaa. V závěru dvora se nacházela malá iónská svatyně prostylového
typu.
obr. 6.33
A) řez chrámem, pohled k zadní části nau s malou svatyní na jeho konci.
B) kresebná rekonstrukce podoby východního průčelí podle H. Knackfusse.
C) detail podoby hlavic korintských polosloupů.
D) detail výzdoby hlavic pilastů a zdi a římsy v honí části nau.
Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 466 obr. 133; s. 465, obr. 130; s. 467, obr. 134; s. 467, obr. 135.
obr. 6.34: Půdorysy zachycující 3 hlavní stavební fáze podle G. Grubena. IA - 300–280 př. Kr; IB - 190–150 př.Kr.; II - 2. st. po Kr. Zdroj: Pollit 2010, s. 241.
Poznámka (k 21. 11. 2020): 3. 11. 2020 vyšla v Harvard University Press nová kniha od F. K. Yegüla
(dostupná i online zde, 21. 11. 2020)
shrnující nejnovější poznatky o vývoji zde probíraného chrámu,
které mění pohled na jeho stavební vývoj. Na základě této skutečnosti se nyní
připravuje revize současného textu.
Prozatím zde v krátkosti uvedu, že níže zmíněné tři stavební fáze (znázorněné na obr. 6.34)
nebyly potvrzeny a v současně době jsou uváděny pouze dvě. Ty lze vidět na obr. 6.35.
Z něj, i práce F. K. Yegüla, vyplývá, že první etapa, která spadá do helénistického
období, s přibližným datováním kolem 280–260 př. Kr., v sobě zahrnovala výstavbu
pouze celly bez vnějšího ochozu (peristylu). Jeho budování začalo být realizováno
až o přibližně 400 let později (asi v pol. 2. st. po. Kr.) v římské době. Přesto ani tehdy nebyl chrám zcela dokončen.
Další z velkých chrámů, o rozměrech 45,73 x 99,16 m, zasvěcený Artemis byl vybudován
v Sardech. U chrámu jsou doloženy tři stavební fáze s počátkem výstavby kolem 350/300
obr. 6.35: Půdorysy zachycující 2 hlavní stavební fáze podle F. K. Yegüla. Zdroj: Yegül 2020b, s. 226.
př. Kr. Nikdy však nebyl dokončen, a to i přesto, že byl přestavován ještě v 2. st.
po Kr. Vzhledem ke stavu památky je problematické jeho typologické zařazení. Obecně
je popisován jako oktastylový pseudodipteros s 20 iónskými sloupy na bočních stranách,
objevují se však i teze, že se mohlo jednat o dipteros. Vyznačoval se také orientací
průčelí na západ.
Jelikož je chrám svým celkovým uspořádáním podobný Artemisiu v Efesu, předpokládá
se, že architekti patřili do stejné školy. Opět se tu setkáváme s hlubokým pronaem
děleným dvěma řadami po 3 sloupech a mělkým opisthodomem, v první fázi s dvěma sloupy
in antis. Během druhé fáze výstavby bylo před pronaos představeno 6 sloupů z toho
4 tvořily řadu a další dva byly umístěny mezi ní a anty, stejným způsobem byl řešen
i prostor před opisthodomem, čímž se prostor na obou kratších stranách prohloubil
o rozměr jedné řady sloupů. Podobně jako u jiných iónských staveb byly i zde použity
rozdílné šířky intercolumnií. Zatímco na bocích zůstávaly uniformní, osová vzdálenost
sloupů zde činila 4,99 m, na kratších stranách se měnila od krajů ke středu. Na rozích
tedy osová vzdálenost dosahovala 5,31 m, následovalo rozšíření na 5,45 m, poté 6,65
m a u nejširší středové již na 7,08 m.
Během přestaveb prošla významnou změnou i centrální budova. V prvních dvou fázích
byl naos, rozdělen dvěma řadami po 6 sloupech, což naznačuje,
že i tento prostor byl zastřešen. Socha byla netypicky umístěna v jeho centru. Celá
plocha nau byla o 1,65 – 1,7 m nad úrovní stylobatu a přístupná skrze schodiště.
V poslední fázi výstavby spadající do 2. st. po Kr. byl naos v centru rozdělen zdí
na dvě samostatné místnosti, které sloužily dvěma rozdílným kultům zasvěcených Artemis
a Faustině Starší, manželce Antonina Pia. Společně s touto přestavbou byl původně
téměř čtvercový pronaos (17,7 x 18,2 m) zkrácen na velikost původního opisthodomu.
Budova byla postavena v poměru 1:3 (rozměry 23 x 67,52 m), stejný poměr byl použit
i u opisthodomu (18,2 x 6,1 m). Šířka ptera činila 8,09 m (10,78 m i kolonádou),
na kratších stranách 12,35 m (15,04 m).
Pokud budeme počátek výstavby klást k r. 350 př. Kr., tak až do výstavby chrámu
v Didymě se peristasis sestávala z dosud nejvyšších sloupů postavených v Malé Asii.
Jejich výška dosahovala asi 17,8 m. Šířka byla různá, průměrně dosahovala hodnoty
asi 2 m, rohové sloupy byly nepatrně širší.
Jak poznamenává Dinsmoor, poměrem šířky k výšce (téměř 1:8,8) následuje chrám v Priéné.
obr. 6.36: Helénistická fáze, podélný řez, pohled z jihu. Zdroj: Yegül 2020c, Plate VI.
obr. 6.37: Římská fáze, podélný řez, pohled z jihu. Zdroj: Yegül 2020c, Plate VI.
Výstavba tohoto chrámu se datuje kolem r. 175 př. Kr. Její architektonické řešení
je připisováno Hermogenu z Priéné, který je považován za nejvýznamnějšího architekta
2. st. př. Kr. Doba jeho působení spadá mezi r. 193 - 156 př. Kr. a jeho teoretickými
studiemi byl ovlivněn i Vitruvius, který ho, ovšem nesprávně, určil za vynálezce pseudodipteru.
Jako jeden z architektů byl proti používání dórského řádu k výstavbě chrámů. Ve
svatyni Artemidy Leukofryené kodifikoval jak iónský řád pro jeho následující vývoj,
tak také pseudodipterální typ chrámu.
Námi probíraný chrám byl oktastylový pseudodipteros s 15 sloupy na delších stranách,
s rozměry 31,6 x 57,89 m, a stojící na sedmistupňové krepis. Podobně jako u Artemisia
v Efesu a Artemidina chrámu v Sardech bylo jeho průčelí orientováno na západ.
Sloupy, jejichž přesná výška není známa, stály na čtvercových plintách o délce hrany 6
iónských stop a attické formě patky, spodní průměr sloupů činil 4,75 iónské stopy
(rohové byly nepatrně silnější). Prostor mezi plintami odpovídal jejich šířce,
intercolumnia tak byla uniformní vyjma středových na kratších stranách, která byla
širší asi o 1/3 (cca 10 stop).
Části vnitřní budovy byly v podélné ose rozvrženy v poměru 2:2:1, pronaos tak měl
stejnou hloubku jako naos, zatímco opisthodomos přesně poloviční. Celá centrální
budova, stejně tak i příčky a vnitřní sloupy (pronaos: 4 z toho dva in antis, opisthodomos:
2 in antis, naos: 6), byly přesně zarovnány s vnější kolonádou.
Trojdílné kladí sestávalo z tradičního architrávu se třemi facie, iónského vlysu
s vyobrazením amazonomachie, kýmy a zubořezu. Štíty nenesly sochařskou výzdobu,
pouze tři otvory opět odkazující na Artemision z Efesu.
obr. 6.40
A) rekonstrukce podoby chrámu a oltáře.
B) detail podoby použitého iónského řádu, 1 : 25.
C) detail výzdoby a profilu šikmého geisonu a simy, 1 : 25.
D) podélný řez chrámen, 1 : 500.
E) příčný řez chrámem a řez kladím, 1 : 200.
Zdroj: Humann – Kohte – Watzinger 1904, A) Frontspis; B) s. 51, abb. 35.; C) s. 67, abb. 59.; D) s. 60, abb. 47.; E) s. 61, abb. 49–50.
© Heidelberg University Library.
Helénistické posvátné okrsky
V úvodu této kapitoly byly nastíněny změny, které v helénistickém období
provázely výstavby nových, a také úpravy straších, posvátných okrsků. Nyní si
tento trend představíme podrobněji.
Jak již bylo zmíněno na začátku, jedním z pojmů, kterým bývají velmi často
helénistické posvátné areály charakterizovány je teatrálnost. Toto označení vychází
jak z nového pojetí využití prostoru, kde jsou jednotlivé architektonické
částí podřízeny celku, tak prostorovému zasazení, kde každý z aspektů a
komponent temenu dovoloval architektům využívat různé vizuální efekty, při
nichž odlišná poloha návštěvníka ovlivňovala jeho vnímání nejen celého
komplexu, ale i jeho okolí. Hlavním aspektem, který nejlépe usnadňoval takovou
změnu vnímaní, byla místa umožňující transformaci do terasovitého uspořádání,
kdy už jen každá nová úroveň poskytovala zcela novou perspektivu pohledu. Ta
navíc byla umocňována komponenty, mezi něž patřily např. schodiště, rampy a
různé průchody a brány, které jednotlivé úrovně propojovaly, dále kolonády a
stoy, které je ohraničovaly nebo dělily. V tomto systému se samozřejmě mění i
pohled na samotnou budovu svatyně. Zatímco v předchozích obdobích byl chrám,
nebo chrámy, dominantním prvkem každého chrámového okrsku s jasně vymezeným
prostorem, stává se nyní pouze jednou z komponent celku, i když stále tou
nejdůležitější. Tento přístup se v mnoha směrech odráží i na jejich vzhledu, z
něhož je patrné, že jim nebyla věnována taková péče, jako tomu bylo dříve. Jak
uvádí B. D. Wescoat: „ve většině případů zůstával (chrám) hlavním objektem, ale
mnohem častěji na základě jeho ústřední polohy v celkové kompozici, než podle
jeho velikosti nebo izolovanosti“. Podobné principy používané při výstavbě
těchto okrsků byly využívány i při plánování nových měst.
obr. 6.41: Plán okrsku: stav v helénistické době. Zdroj: Pollitt 2010, s. 232.
Patrně nejznámější posvátný okrsek se nacházel na ostrově Rhodos. Umístěn byl
na více než 100 m vysoké akropoli města Lindu v těsné blízkosti moře. Tak, jak
je komplex znám dnes je výsledkem několika stavebních etap, z nichž
nejdůležitější spadají právě do helénistického období. Na konci 4. nebo na
počátku 3. st. př. Kr. [3] zde byl vystavěn
nový chrám (obr. 6.41), který nahradil archaický, zničený požárem r. 392/1 př. Kr.
Nejednalo se o nijak výjimečnou stavbu (8 × 22 m); ve svém umístění na
jihovýchodním okraji akropole, ale i v půdorysu, tetrastylový amfiprostylos,
plně respektoval svého předchůdce ze 6. st. př. Kr. K jeho výstavbě, stejně
tak i celého komplexu byl použit místní vápenec a dórský řád.
Hlavní přestavbou, která pravděpodobně následovala později ve 3. st., ovšem
prošel také celý temenos. Prostor okrsku byl rozdělen do teras ohraničenými
stoami, které byly propojeny osově umístěnými schodišti a průchody, a nyní
zakrývaly přímý pohled na samotný chrám. Před návštěvníkem, který vystoupal na
obr. 6.42: Rekonstrukce, římská doba. Zdroj: Wikimedia Commons,
Franck Devedjian.
akropoli se tak nejdříve otevřel pohled na monumentální, 87 m dlouhou stou na
obou koncích ukončenou dopředu vystupujícími křídly. Tato na první pohled
celistvá budova, nazývaná jako Spodní stoa, která byla postavena pravděpodobně
jako součást přestaveb po zemětřesení v r. 227/6 př. Kr., však ve svém středu
skrývá mohutné, 21 m široké schodiště. To stou dělí na dva samostatné stavební
celky, které jsou propojeny pouze vnější kolonádou, která dle B. D. Wescoat
vytváří před schodištěm prostupnou hranici pro horní část okrsku.
Vstup na tuto horní terasu je tvořen propylejemi, které jsou často
přirovnávány k těm na athénské Akropoli. Od nich se však v několika směrech
liší. Na rozdíl od athénských jsou postaveny na vysoké, uměle vytvořené
platformě a celkovou koncepcí odpovídají stoe s dvěma bočními křídly, jejichž
obr. 6.43: Fragment kratéru z muzea Martina von Wagnera ve Wüzburgu, kol. 350 př. Kr. Zdroj:
Theatrum.de.
průčelí s tetrastylovým uspořádáním přímo odkazuje na chrám za nimi. Jisté
paralely k takovému uspořádání lze dle B. D. Wescoat také najít u divadelní
skéné, např. tak jak je zobrazena na jednom fragmentu kratéru z muzea Martina
von Wagnera ve Wüzburgu. Samotný přístup ke svatyni zajišťovalo pět průchodů
umístěných v zadní zdi propylejí. Za nimi se nacházel jeden z portiků vedoucí
do prostoru před chrámem. Druhý pak byl přistavěn k západnímu křídlu
propylejí. Místnosti v jeho zadní části byly identifikovány jako jídelny.
Vlastní chrám se nacházel, pro návštěvníka, nečekaně mimo osu výše zmíněných
částí okrsku. Toto diagonální umístění nicméně vycházelo ze starší tradice,
kdy byl přístup k chrámu zajišťován schodištěm vedoucímu ve zcela identickém
úhlu (na obr. 6.41 je zachyceno zčásti pod propylejemi a k nim vedoucímu schodišti).
obr. 6.44: Plán okrsku: stav v římské době. Zdroj: Hollinshead 2012, s. 38, Fig. 2.8.
Z výše uvedeného popisu lze vyvodit, že celková kompozice okrsku byla navržena
jako systém několika scénických prostředí, které se návštěvníkovi postupně
odkývají, s vyústěním na samotném vrcholu akropole s chrámem dramaticky
usazeným na okraji strmého srázu.
V následujících staletích byla svatyně ještě několikrát upravována. Terasa, na
které stála Dolní stoa byla v 1. st. př. Kr. prohloubena pomocí platformy
podepírané klenutými prostory. V římské době byly v průčelí a na západní
straně od chrámu přistavěny další stoy, které tak celou horní terasu uzavřely
a blokovaly výhled mimo vlastní svatyni. Ze stejného období také pochází chrám
postavený na severozápadním okraji okrsku.
[3] Nápis nalezený na překladu vstupních dveří, který
jmenuje jako dárce Kleandrida a Timothea, syny
Aleximacha, je datován do asi r. 295 př. Kr.
Posvátný okrsek byl vystavěn kolem roku 150 př. Kr. Menší
(18,9 x 33,28 m) peripterální dórský chrám se zde nacházel v centru poslední ze
tří teras, zatímco monumentální oltář, kolem něhož bylo soustředěno veškeré dění,
se nacházel na prostřední.
Zpět na úvod ⤴
