VI. Chrámová architektura 5: chrámy klasického a hellénistického období

Chrámy 2. poloviny 5. st. př. Kr.

V druhé polovině 5. st. př. Kr. dosahuje řecká chrámová architektura svého vrcholu. Zvláště attický dórský řád zde dosahuje svojí nejvyspělejší formy, a to i za pomoci prvků iónského řádu, jejichž zakomponování do dórských staveb se stává běžnou praxí i mimo Attiku. Během této doby se také objevuje korintský řád, přesněji korintská hlavice, neboť pouze zastupovala hlavice u iónských chrámů. Tento „vynález“ je připisován athénskému sochaři Kallimachovi, který, jak popisuje Vitruvius, její formu vytvořil inspirován listy akantu, které prorůstaly košíkem, který byl v Korintu postaven na hrobu mladé dívky.

Pevninské Řecko

Héfaisteion v Athénách
obr. 6.01: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 392.

Prvním chrámem, který do tohoto období spadá je Héfaisteion v Athénách (dříve nazývaný Theseion), nejlépe dochovaný chrám z 5. st. př. Kr. Počátek výstavby spadá do r. 449. př. Kr. a jak poznamenává Lawrence, jedná se o nejstarší chrám zcela postavený z mramoru. Jedinou výjimku tvoří pouze nejnižší stupeň krepis, na který byl použit vápenec. Na chrám samotný byl použit pentelský mramor, na skulpturu parský. Konec výstavby není přesně znám, obecně se uvádí 415 př. Kr., podle datování soch Athény a Héfaista, které pro chrám zhotovil sochař Alkamenés právě v letech 421-415 př. Kr., a které zmiňuje ve svém díle Pausaniás.

Héfaisteion je typickým příkladem hexastylového peripteru se 13 sloupy na delších stranách a rozměrech 13,7 x 31,77 m. I když jeho stavba započala dříve než u Parthenónu (447-432 př. Kr.), je ze základů stavby zřejmé, že v době, kdy již jeho výstavba probíhala (a považuje se za jisté, že v určité době byla i přerušena), byla dispozice centrální budovy změněna dle jeho vzoru. Původní podlouhlá forma tak byla rozšířena a zkrácena. Inspiraci Parthenónem lze najít i v interiéru nau. Stejně jako u něj
obr. 6.02: Rekonstrukce. Zdroj: Plommer 1950, Plate 7.
byl uvnitř chrámu dvoupatrový sloupový ochoz, který naos obíhal ze tří stran. Vzhledem k menším rozměrům budovy však sloupy stály pouze asi 0,3 m od vnější stěny. Tyto sloupy byly zničeny, když byl chrám změněn na kostel. Zbývající části budovy tvořil pronaos a opisthodomos, obojí s dvěma sloupy in antis.

Architektovi Héfaisteionu, jehož jméno neznáme, je vyčítáno, že při pohledu z kteréhokoliv jiného místa kromě agory, postrádá chrám vhodné proporční vztahy. Nejlépe je to patrné na kombinaci poměrně vysokého kladí o výšce téměř 2 m a příliš úzkých sloupech o výšce přibližně 5,7 m s poměrem jejich spodního průměru k výšce 1:5,61 (u podobného chrámu Dia v Olympii tento poměr činil pouze 1:4,64/4,72). Tyto „nevhodné“ proporční vztahy však byly s nejvyšší pravděpodobností spojeny právě s pohledem z agory, čemuž napovídá i umístění skulpturálních metop pouze v průčelí a nad prvními dvěma intercolumnii v obou rozích, zatímco zbývající zůstaly holé. Jelikož plocha agory leží o mnoho metrů níže než místo, na němž chrám stojí, způsoboval pohled vzhůru zkrácení vertikálních linií, zatímco horizontální zůstaly nezměněny. Tato změna perspektivy se pravděpodobně dotýkala i vztahu mezi peristasis a pronaem. Svatyně je v půdorysu podobná chrámu Dia v Olympii, ovšem oproti němu byly anty předsíně zarovnány až s třetími bočními sloupy (tedy posunuty dále) přičemž sloupy v pronau a opisthodomu mají stejné rozměry jako ty vnější. Pohled zdola tak způsoboval zdánlivé přiblížení těchto dvou chrámových částí. Hlubší prostor tak pomáhal opticky zmenšit vzdálenější sloupy a odlišit je od těch bližších.

obr. 6.03: Řez střešní a stropní konstrukcí. Zdroj: Pedley 2012, s. 271.

Výše zmíněné iónské prvky představují dva iónské vlysy, které se nacházejí nad pronaem a opisthodomem. I zde se projevuje tendence k upřednostňování průčelí, neboť zatímco u opisthodomu vlys probíhá pouze v šířce vnitřní budovy, u pronau byla jeho šíře zvětšena dodatečnými architrávy mezi budovou a vnější kolonádou.

Téměř kompletně dochovaný chrám dává možnost vytvořit přesnější obraz o konstrukci zastřešení a stropů, z nichž vnitřní tvořily dřevěné trámy, vnější podhledy sestávaly z kamenných desek s kazetami (obr. 6.03).

Poseidonův chrám na mysu Sunion
obr. 6.04: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 398.

Hexastylový peripteros stojící na mysu Súnion a zasvěcený Poseidonovi je dalším chrámem patřícím do tohoto období. Chrám o rozměrech 13,4 x 31,15 m stál na místě staršího, jehož výstavba byla přerušena řecko-perskými válkami a jehož prvky byly zakomponovány do nového. Přesto přesné datum výstavby není známo, stále však spadá do období výstavby Parthenónu. Dinsmoor a Lawrence na základě velké podobnosti s Héfaisteiem připisují výstavbu stejnému architektu a datum výstavby tak kladou do období kolem r. 440 př. Kr. nebo lehce pozdějšího (mezi další chrámy připisované tomuto „architektu Héfaisteia“ ještě patří chrám Nemesis v Rhamnuntu a Áreův chrám na athénské agoře, který tam byl přesunut Římany z Acharnai).

obr. 6.05: Rekonstrukce. Zdroj: Plommer 1950, Plate 8.

Podobnost obou chrámů spočívá jak v provedení (půdorysném řešení), tak v proporcionalitě. Přesto je tu možné pozorovat rozdíly, které naznačují použití nových metod, které sloužily k většímu propojení vnějších a vnitřních článků chrámu v rámci celkového designu budovy. Boční stěny centrální budovy byly přesně zarovnány s předposledními sloupy na obou kratších stranách, zatímco u Héfaisteia se středními osami těchto sloupů. Stejně tak zarovnání ant opisthodomu bylo změněno, zde na osy třetích bočních sloupů, u Héfaisteia na střed předposledního intercolumnia. Také byla zvýšena výška sloupů na 6,12 m a změněn poměr průměru k jeho výšce na 1:5,78, což činilo sloupy opět velmi štíhlé. Výška kladí zůstala podobná. Změna proporcí pravděpodobně souvisela opět s vyvýšenou polohou chrámu (viz obr. ). Oproti běžnému zvyku měly sloupy pouze 16 mělkých drážek a nebyla u nich použita entaze.

Iónský vlys nad opisthodomem taktéž odkazuje na athénský chrám, podobně jako řešení propojení peristasis s pronaem. Zde však skulpturálně zdobený vlys obíhá kolem celého prostoru před pronaem (tedy i z vnitřní strany architrávu). Sochařskou výzdobu pak obsahovaly oba štíty, zatímco metopy byly ponechány ploché, akroteria sestávala z palmet a spirál. Jako stavební materiál posloužil místní mramor z Argileza, k výzdobě parský.

Apollónův chrám v Bassai v Arkádii
obr. 6.06: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 353.

Poslední chrám z pevninského Řecka datovaný do 2. pol. 5. st. př., který si zde představíme, stál v Bassai v Arkádii a byl zasvěcen Apollónovi Epikúrovi. Stavbu inicioval jeden z menších místních městských států Figaleia jako poděkování za to, že se mu vyhnul mor, který zasáhl Attiku (a jemuž podlehl např. Perikles) a další části Řecka. Počátek výstavby tohoto hexastylového peripteru spadá do r. 430/429 př. Kr., konec až kolem r. 400 př. Kr., neboť stavba byla pravděpodobně v letech 421-415 př. Kr. přerušena spartskou okupací. Pausaniás uvádí jako architekta Iktina, jednoho z architektů podílejícího se na stavbě Parthenónu.

Chrám o rozměrech stylobatu 14,54 x 38,32 m se vyznačuje několika archaickými rysy, které byly způsobeny výstavbou na místě předešlé svatyně, kterou následuje jak proporčně, tak orientací průčelí na severní stranu. To, jak poznamenává Lawrence, směřuje k hoře Ithome v Messénii, na které stála messénská pevnost. Mezi archaické rysy patří podlouhlý půdorys s 15 sloupy na delších stranách a masivnější sloupy v průčelí. Stejně tak nebylo použito horní zakřivení krepis, pouze do boků, ani náklonu sloupů směrem dovnitř. U sloupů také nebyla použita entaze.

obr. 6.07: Rekonstrukce nau. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 353.

Typické dělení centrální budovy na distylový pronaos a opisthodomos in antis je v kontrastu s atypickým rozvržením nau. Jeho interiér je členěn po obou stranách pěti výběžky, které jsou na koncích ukončeny iónskými polosloupy (systém odkazující na archaický chrám Héry v Olympii). Ty se vyznačují nálevkovitě se rozšiřujícími bázemi s pouze malým torem a hlavicemi, u nichž je poloha volut stejná jako u rohových sloupů iónských chrámů. Mezi posledními výběžky byl umístěn sloup, u nějž je doloženo první použití korintské hlavice, která se však do dnešních dnů nedochovala (existuje pouze její kresebný záznam z let 1811-1812). Za tímto sloupem a výběžky vzniká adyton na jehož východní straně se nalézal zamřížovaný otvor připomínající dveře. Zde byla pravděpodobně umístěna socha a otvor sloužil pouze jako okno přivádějící dovnitř světlo.

Výzdoba chrámu se soustředila do interiéru, kde byl nad polosloupy umístěn iónský vlys obíhající naos ze všech stran. Na metopách a ani v tympanonu skulpturální výzdoba použita nebyla. A zatímco chrám byl vybudován z místního šedomodrého vápence, výzdoba, sima a hlavice sloupů z mramoru.

Velké Řecko

Chrám F (nebo též Concordie) v Akragasu
obr. 6.08: Půdorys. Zdroj: Cerchai – Jannelli – Longo 2004, s. 246.

Mezi nejznámější chrámy tohoto období patří Chrám F (nebo té Concordie) v Akragasu, který byl postaven kolem 450/430 př. Kr. Tento hexastylový peripteros se 13 sloupy na delších stranách je nejzachovalejším chrámem v západní části řeckého světa (od zničení byl zachráněn přeměnou na kostel na konci 6. st. po. Kr.). Dochovalo se jak uspořádání atiky, tak i schodišť. Postaven byl z místního lasturnatého vápence s rozměry 16,9 x 38,15 m. Jak poznamenává Lawrence, svatyně představuje další pokus sicilských architektů o vyřešení problému rohového uspořádání dórského vlysu, nyní
obr. 6.09: Hlavice a kladí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 442.
pomocí nepravidelného půdorysu. Časté řešení zahrnovalo zúžení rohových intercolumnií, jelikož zde by ale takové zkrácení délky mezisloupí bylo příliš nápadné (přes 30,5 cm), byly v tomto případě zmenšeny vždy dvě intercolumnia, první o 20,3 cm, předposlední o 10,2 cm. Sloupy s entazí mají uniformní rozměry s poměrem spodního průměru k výšce 1:4,61 (pokračující trend z počátku století) a standardních 20 kanelur.

Centrální budova s distylovým pronaem a opisthodomem a naem se dochovala v celé výšce, na vrcholu zdí jsou dokonce viditelné drážky pro osazení stropní trámové konstrukce. Téměř celé jsou zachovalé i vnitřní štítové zdi oddělující prostor pronau a opisthodomu od nau. V jejich centru se nalézají dveře s nízkým překladem, šikmými ostěními a širokým prahem, které pravděpodobně mohly sloužit k odlehčení zdiva, stejně jako k usnadnění přístupu k stropní konstrukci. K přístupu do horních částí chrámu sloužily dvě boční schodiště umístěné mezi pronaos a naos.

Dórský chrám v Segestě
obr. 6.10: Půdorys. Zdroj: Richter 1998, s. 36, obr. 29.

Následující dórský chrám stojí na osamělém kopci v Segestě. Datován mezi 420-410 př. Kr., nikdy však nebyl dokončen. Výstavba byla pravděpodobně ukončena až r. 398, kdy Syrakusané část obyvatel pobili a přivedli nové osadníky. Dochovala se pouze třístupňová krepis o rozměrech stylobatu 23,12 x 58,04 m a peristasis s 6 sloupy na kratších stranách (hexastylos) a 14 na delších. Obojí pouze v hrubém stavu, jak ukazují ponechané výstupky na stupních krepidy (sloužící pro uchycení těchto stavebních částí lany) a hladké sloupy o stejné velikosti připravené pro vytesání drážek. Přesto lze pozorovat několik optických vylepšení. Horní strana platformy již byla vyhotovena s horizontálním zakřivením (středová část je vyvýšena nad rohy). Podobné zakřivení je možné pozorovat i u horní strany abaků. Stejně tak i jejich vnější strana není zcela kolmá, horní hrana vystupuje více do popředí, což je dáno nakloněním sloupů směrem dovnitř.

obr. 6.11: Proporcionální analýza. Zdroj: Wilson Jones 2001, s. 697.

Vnitřní budova chybí, nicméně připravené základy naznačují, že byl plánován pronaos, vnitřní schodiště, naos a opisthodomos nebo adyton. Metopy jsou vyšší než bylo obvyklé, což bylo dáno poměrně vysokým kladím, kde poměr jeho výšky k výšce sloupů činí 1:2,16, zatímco u chrámů v pevninském Řecku byl obvyklý poměr 1:3. Dle Lawrence tak prodloužení metop a celková výška kladí pomáhá visuálně zmenšit celkovou výšku chrámu, čemuž pomáhají i poměrně masivní sloupy s poměrem průměru k výšce 1:4,76, oproti průměrným 1:5,5 v Řecku, které, jak dále poznamenává, musely být plánovány nejen vzhledem k méně kvalitnímu stavebnímu kameni, ale také s přihlédnutím k zasazení chrámu v krajině.

Projekt je přisuzován athénskému architektovi, případně architektovi obeznámenému s athénskou výstavbou, neboť obyvatelé města nebyly Řekové. Nicméně r. 426 př. Kr. uzavřely s Athénami spojeneckou smlouvu. Navíc proporcionalita chrámu na athénské stavby odkazuje, např. poměr šířky chrámu k výšce sloupů činil 4:9, stejně jako tomu bylo u Parthenónu. Některé novější studie však naznačují i sicilské prvky.

Zpět na úvod ⤴

Chrámy ze 4. st. př. Kr. a hellénismu

Proporcionální dokonalost staveb 5. st. př. Kr. zanechala jen málo možností budoucím architektům k možným invencím. Originalita se tak projevovala především v půdorysném rozložení chrámu, kdy docházelo k jejich zkracování, nebo vynecháním opisthodomu. Stavby 4. st. tak byly stavěny buď jako náhrada za zničené předchůdce, popřípadě na místech, kde dosud svatyně chyběly.

V hellénistickém období se mění preference v používání jednotlivých řádů. Dórský řád přestal být téměř používán. Korintská hlavice zůstávala, kromě několika málo staveb, pouze součástí jinak preferovaných iónských staveb.

Pevninské Řecko

Asklépiův chrám v Epidauru
obr. 6.12: Půdorys. Zdroj: Plommer 1963, s. 4.

První ze staveb, která nahrazovala dřívější svatyni a zároveň představuje nové tendence v jejich výstavbě, je Asklépiův chrám v Epidauru. Výstavba je datována mezi 375 – 370 př. Kr. a jako architekt je uváděn Theodóros. Architekt u tohoto hexastylového peripteru o rozměrech 11,76 x 23,06 m zkrátil půdorys, což se projevilo snížením počtu sloupů na bočních stranách na 11 a vynecháním opisthodomu. Vnitřní budova se tak sestávala pouze z pronau a nau. Podobně jako u některých dřívějších staveb byly anty předsíně zarovnány s třetími bočními sloupy, závěr ovšem s předposledními.

Interiér nau byl ze tří stran orámován sloupy, které, jak poznamenává Lawrence, měly pouze dekorativní účel, protože šířka budovy nevyžadovala vnitřní podpory pro konstrukci stropu. V jakém řádu byly tyto sloupy vyhotoveny není možné určit, neboť se nezachovaly. Na základě dalších budov z tohoto posvátného okrsku se soudí, že nesly korintské hlavice. Dutina v podlaze pravděpodobně sloužila jako pokladna. K výstavbě byl použit vápenec, pro výzdobu pak mramor. Uvnitř umístěnou chryselefantinovou sochu vytvořil Thrasymedos z Paru, akroteria pak Timotheos. Výzdobu nesly i oba štíty, na východě zobrazovala pád Tróje, na západě Amazonomachii.

obr. 6.13: Rekonstrukce průčelí a řez naem. Zdroj: Wellcome Collection
Chrám Apollóna v Delfách
obr. 6.14: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 332.

Určitý návrat k archaickým chrámům představuje svatyně Apollóna v Delfách. Chrám postavený mezi 370 - 325 př. Kr. měl v průčelí 6 sloupů, na bocích ovšem 15. Podlouhlý plán o rozměrech 21,64 x 58,18 m následuje svého předchůdce, který byl zničen požárem r. 373. př. Kr. Na výstavbu byl použit jak nový materiál, měkký vápenec z Korintu, tak konstrukční prvky z předešlého, které, kde to bylo nutné, byly vyspraveny štukem. Další části, jako např. střešní tašky a výzdoba byly provedeny z mramoru.

Vnitřní budova byla opět dělena na pronaos a opisthodomos s dvěma sloupy in antis, a naem, který byl uvnitř dělen dvěma řadami sloupů. V zadní části se nacházela oblast pod úrovní podlahy, což mohlo být ono místo, kde údajně sedávala na trojnožce věštkyně Pýthie.

Nových prvků nebylo mnoho, např. okap nebyl konvexní, ale rovný a v mezerách mezi hlavami lvů sloužící jako chrliče byly umístěny antefixy. Zvláště bohatší využití dekorativních prvků odráží tendence tehdejší doby.

obr. 6.15: Rekonstrukce průčelí a jižní strany. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 333.
Chrám Athény Alei v Tegei

Tendence k větší dekorativnosti se nejlépe projevily v chrámu Athény Alei v Tegei postaveného kolem 340 př. Kr., který Pausaniás popisuje jako nejlepší a největší na Peloponnésu (minimálně v druhém tvrzení se však mýlil, Pausaniás 8,44). Architektem byl jeden z nejslavnějších sochařů 4. st. př. Kr. Skopas. Svatyně byla vystavěna jako hexastylový peripteros se 14 sloupy na bočních stranách. Podlouhlý půdorys o rozměrech 19,6 x 47,52 m a sudý počet bočních sloupů není dán pouze kopírováním starší stavby zničené požárem r. 395/4 př. Kr., která pocházela již z pozdního 7. st. př. Kr., ale také netypicky umístěným druhotným vstupem v centru severní zdi nau. K oběma vedly dvě identické rampy. Naos byl podlouhlý s neobvykle řešenou výzdobou. Ta sestávala z nad sebou umístěných polosloupů podél severní a jižní stěny a s pilíři v rozích. Umístění polosloupů v zadní části nau, tak jak je to vyobrazeno na rekonstrukci (obr. ) je nejisté, přesto se jejich přítomnost zde předpokládá, zvláště s přihlédnutím k dřívějším stavbám (např. chrám v Bassai). Polosloupy v dolní řadě měly hlavice korintské, v horní iónské. Korintské jsou výjimečně nízké, stejně tak jejich výzdoba. Jejich výška nedovolovala použít běžných spirál mezi volutami, které z nich vyrůstají. Rohové voluty tak vystupují z listů akantu, zatímco jeden velký mezi nimi nahradil spirály. Tento způsob výzdoby se stal běžný v následujících obdobích. Opisthodomos, téměř o stejné velikosti jako pronaos měly dva sloupy in antis.

Sloupy v peristasis byly oproti dřívějším štíhlejší (výška asi 9 m) s poměrem průměru k výšce 1:6,1 a bez entaze. Kladí bylo také nižší, poměr k výšce sloupu 1:4 (v 5. st. př. Kr. obvykle 1:3).

Chrám Dia Olympského v Athénách

Výstavba tohoto chrámu měla velmi dlouhou historii sahající až do konce 6. st. př. Kr. (přesněji kolem r. 520 př. Kr.). V této době ji iniciovaly synové tyrana Peisistrata, přičemž byl plánován v dórském řádu. Vystavěna však byla pouze krepis. Teprve až v 2. st. př. Kr. na tuto výstavbu navázal Antiochos IV Epifanés. Hlavním architektem byl v této době nikoli Řek, ale Říman Cossucius, jehož rodina měla silné obchodní styky v egeiské oblasti. Ani nyní však nebyl chrám dokončen, neboť když vládce r. 164 př. Kr. zemřel, práce byly zastaveny. I přes krátké oživení výstavby během vlády Augusta, se dočkal dokončení až o téměř 300 let později za vlády císaře Hadriána (dedikační ceremoniál 131/132 po Kr.), který byl velkým obdivovatelem hellénské kultury. Hlavní podobu však chrám získal za vlády panovníka z dynastie Seleukovců.

Pro konstrukci oktastylového dipteru s 20 sloupy na delších stranách a rozměry 41,6 x 107, 86 byly využity základy předešlého chrámu. Svatyně měla po vzoru některých iónských staveb na kratších stranách přidánu jednu řadu sloupů. Během přerušení stavby byly pravděpodobně některé hlavice a dříky sloupů, které měly být použity pro interiér, r. 86. př. Kr. odvezeny Sulou do Říma a použity na kapitolském chrámu. Sloupy stojící na plintách měly spodní průměr 1,924 m a výšku 16,891 m dávající poměr 1:8.77. Rozdílné styly je možné pozorovat na hlavicích, které spadají do všech tří období pozdější výstavby.

Centrální budova pravděpodobně sestávala z pronau nau a adyta, Dinsmoor hovoří o opisthodomu. I když Vitruvius označuje chrám za hypaithros (3, II - bez zastřešení středové části), vnitřní sloupy naznačují celkové zastřešení.

Malá Asie

Iónský řád dosáhl svého vrcholu v několika velkých chrámech, jejichž výstavba započala po roce 350 př. Kr.

Chrám Athény Polias v Priené

I když první chrám, který si zde představíme k těmto velkým stavbám nepatří, je považován za možná nedůležitější stavbu v Malé Asii, neboť byl nejblíže snahám kodifikovat iónský řád. Tento chrám stál v Priéné a byl zasvěcen bohyni Athéně Polias. Samotné město, které bylo založeno ve stejném století, bylo budováno již podle připraveného plánu, ve kterém byl pro chrám vyhrazený prostor. Začátek stavby se datuje kolem poloviny 4. st. př. Kr. a přestože na stavbu přispěl i Alexandr Veliký, ukončena byla až v 2. st. př. Kr. Jako architekt je uváděn Pytheos, který se také podílel na výstavbě jednoho z divů starověkého světa - Mauzolea v Halikarnassu. O tomto chrámu také napsal knihu.

V půdorysu představoval hexastylový peripteros s pouze 11 sloupy na delších stranách a rozměry 19,53 x 37,17 m. Chrám se vyznačuje hlubokým pronaem, mělkým opisthodomem (přidán pravděpodobně až později), oba s dvěma sloupy in antis, a naem s vyvýšenou úrovní podlahy přístupnou po schodišti vedoucí z předsíně. Báze pro sochu byla do interiéru přidána až po polovině 2. st. př. Kr.

Důvod, proč je chrám považován za kánon iónského řádu, spočívá v důsledných proporčních vztazích jednotlivých prvků. Plocha stylobatu byla rozvržena do přesné čtvercové sítě, do níž byla zasazena většina prvků chrámu. Základním rozměrem, od něž byly tyto prvky odvozovány, byla stopa s délkou 29,5 cm, základním poměrem pak 1:2. Tento poměr lze např. vztáhnout k propočtu šířky vůči délce. Násobky stop pak lze najít např. u peristasis, kde axiální vzdálenosti sloupů činí 12 stop, velikost plint 6 stop a vzdálenost mezi nimi opět 6 stop. Anty jak opisthodomu, tak pronau byly zarovnány s předposledními sloupy (předními i bočními) a šířka každé z jejich stran byla 4 stopy. Báze sloupů jsou asijského typu, částečně odvozené od z efesského Artemisia. Hlavice mají tradiční podobu s echinem zdobeným vejcovcem, palmetami, které maskují spojení mezi volutami a echinem, a na vrcholu s abakem, který je zdoben listovým vzorem.

U chrámu jsou zachovány některé typické prvky iónských staveb, hluboké průčelí a dvoudílné kladí sestávající z architrávu se třemi fascie, kymou skládající se z astragalu, nad nímž probíhá vejcovec, následován zubořezem a opět astragalem a vejcovcem, vše ukončuje jednoduchá římsa a okap bohatě zdobený palmetami a lvími hlavami sloužícími jako chrliče. Jejich umístění opět následuje promyšlený plán, kde dvě hlavy leží nad oky volut a jedna ve středu intercolumnia. Výška celého kladí činí pouze 7 stop, neboť zde nebyl použit iónský vlys, což jak poznamenává Lawrence, bylo kritizováno, jelikož se zdálo příliš nízké vzhledem k výšce sloupů. Ty byly 38,5 iónské stopy vysoké (přes 11 m) s poměrem průměru k výšce téměř 1:9. Dle jeho názoru se možná Pytheos rozhodl pro toto řešení z obavy o přetížení sloupů. Ty se také dočkaly detailního provedení. Opět jsou opatřeny 24 hlubokými kanelurami oddělenými stezkami. Navíc bylo jejich zužování provedeno tak, že v polovině výšky sloupu kolmice vedené od jejich hran procházely okem volut.

Podobně jako u Héfaisteia v Athénách i zde byl prostor nad pterem opatřen kazetovým stropem. V tomto případě však byly kazety tvořeny systémem na sobě ležících desek, které tvořily vždy pouze jedinou kazetu v šířce celého ptera.

Zatímco chrám byl postaven z mramoru, na střechu byly použity terakotové tašky.

Artemision v Efesu

První z velkých chrámů, který byl postaven v druhé polovině 4. st. př. Kr. je Artemision z Efesu. Výstavba začala nedlouho poté, co byl dřívější chrám zničen požárem r. 356. př. Kr. Jako architekti jsou jmenováni Paionios z Efesu, Demétrios a architekt Alexandra Velikého Deinokratés, který se výstavby pravděpodobně účastnil až později. Chrám byl prohlášen za jeden z divů starověkého světa a považován za nejdokonalejší stavbu iónského řádu.

Chrám byl postaven na místě staršího, byl však umístěn na vyšší krepis o 13 stupních a celkově zvětšen na rozměry 51,44 x 111,48 m. Tento oktastylový dipteros s 21 sloupy na bočních stranách a 9 v závěru svatyně odkazuje půdorysně na svého předchůdce. Oproti němu se však liší přidáním jedné řady sloupů v průčelí a opisthodomem namísto adyta. Podle běžného zvyku je pronaos hlubší, dělen dvěma řadami po 4 sloupech a sloužil jako část procesní cesty, shromaždiště a pokladnice. V mělčím opisthodomu, který sloužil jako pokladnice a archiv, stály pouze 3 sloupy in antis. Dle Plinia pak bylo 36 sloupů v průčelí reliéfně zdobeno, výška všech dosahovala 17,65 m. Uvnitř nau, který byl pravděpodobně nezastřešen, byla umístěna malá svatyně, v níž stála socha bohyně.

Z vyobrazení chrámu na mincích jsou ve štítu patrné tři velké otvory. Dle Lawrence sloužily k odlehčení štítové konstrukce. Umístění sochařské výzdoby před tyto otvory, ať už permanentně nebo pouze dočasně, považuje za nepravděpodobné.

Apollónův chrám v Didymě

Druhým chrámem, který spadá již do Helénistického období je Apollónův chrám Didymě. Jeho výstavba započala již kolem r. 330 př. Kr. (možné je i dřívější datum) a pokračovala až asi do r. 40 po Kr., přesto nebyl nikdy dokončen. Za architekty jsou určováni Paionios z Efesu, který je zmiňován i u výstavby Artemisia, a Dafnis z Milétu.

Chrám byl uspořádán jako dekastylový dipteros s 21 sloupy po stranách a s rozměry stylobatu 51,13 x 109,34 m. Jelikož krepis tvořilo 7 velkých stupňů, bylo v průčelí vybudováno schodiště o 14 schodech. Sloupy o výšce 19,7 patřily mezi nejvyšší jaké kdy byly použity pro řecký chrám. Současně byly velice štíhlé, poměr spodního průměru k výšce činil 1:9,75. Na rozdíl od Artemisia a Heraia byla intercolumnia uniformní na celé ploše chrámu, s axiální vzdáleností 5,3 m. Tento rozdíl byl u předních sloupů v průčelí nahrazen bohatě zdobenými patkami. Ty tvořily páry vždy s odlišnou výzdobou, každý sloup z páru stál na stejné pozici pouze na opačné straně od středové osy chrámu. Jak však poznamenává Lawrence, tyto patky vypadají velmi pozdně. Podobným způsobem byly zdobeny i hlavice, které nesly výzdobu sestávající z okřídlených monster nahrazující voluty u rohových sloupů, mezi nimiž byla umístěna hlava býka. Zbývající sloupy z peristasis, ale i z pronau, stály na starších typech bází typických pro Malou Asii.

Centrální budova sestávala z hlubokého pronau, který byl dělen čtyřmi řadami po třech sloupech, nau/dvora a netypického, příčně orientovaného prostoru s dvěma korintskými sloupy, který se nacházel mezi nimi. Do tohoto atypického prostoru se nevstupovalo z pronau, ale z nau skrze monumentální (asi 15 m široké) schodiště a trojici dveří. Směrem k pronau se nacházel pouze 14 m vysoký portál, který byl umístěn 1,5 m nad úroveň stylobatu. Účel této místnosti není znám, předpokládá se, že mohl sloužit místnímu orákulu. Vstup do svatyně zajišťovaly dva boční vchody se svažující se zaklenutou chodbou. Klenba chodby podpírala schodiště vedoucí z „věštecké“ místnosti. Strop schodiště byl zdoben velkým meandrovým vzorem. Hlavní prostor svatyně, který nebyl zastřešen, lemovaly pilastry stojící na soklu ve výšce přibližně 5,3 m. Jedinou výjimku tvořily dva korintské polosloupy po stranách středových dveří nad schodištěm. Hlavice pilastrů, stejně jako prostor mezi nimi, byl bohatě zdoben různými motivy, mezi něž patří např. gryfové a rostlinné motivy. Úroveň podlahy dvora ležela asi 4 m pod úrovní pronaa. V závěru dvora se nacházela malá iónská svatyně prostylového typu.

Artemidin chrám v Sardech

Další z velkých chrámů, o rozměrech 45,73 x 99,16 m, zasvěcený Artemis byl vybudován v Sardech. U chrámu jsou doloženy tři stavební fáze s počátkem výstavby kolem 350/300 př. Kr. Nikdy však nebyl dokončen, a to i přesto, že byl přestavován ještě v 2. st. po Kr. Vzhledem ke stavu památky je problematické jeho typologické zařazení. Obecně je popisován jako oktastylový pseudodipteros s 20 iónskými sloupy na bočních stranách, objevují se však i teze, že se mohlo jednat o dipteros. Vyznačoval se také orientací průčelí na západ.

Jelikož je chrám svým celkovým uspořádáním podobný Artemisiu v Efesu, předpokládá se, že architekti patřili do stejné školy. Opět se tu setkáváme s hlubokým pronaem děleným dvěma řadami po 3 sloupech a mělkým opisthodomem, v první fázi s dvěma sloupy in antis. Během druhé fáze výstavby bylo před pronaos představeno 6 sloupů z toho 4 tvořily řadu a další dva byly umístěny mezi ní a anty, stejným způsobem byl řešen i prostor před opisthodomem, čímž se prostor na obou kratších stranách prohloubil o rozměr jedné řady sloupů. Podobně jako u jiných iónských staveb byly i zde použity rozdílné šířky intercolumnií. Zatímco na bocích zůstávaly uniformní, osová vzdálenost sloupů činila 4,99 m, na kratších stranách se měnila od krajů ke středu. Na rozích tedy osová vzdálenost dosahovala 5,31 m, následovalo rozšíření na 5,45 m, poté 6,65 m a nejširší středová již 7,08 m.

Během přestaveb prošla významnou změnou i centrální budova. V prvních dvou fázích byl naos, stejně jako pronaos, rozdělen dvěma řadami po 6 sloupech, což naznačuje, že i tento prostor byl zastřešen. Socha byla netypicky umístěna v jeho centru. Celá plocha nau byla o 1,65 – 1,7 m nad úrovní stylobatu a přístupná skrze schodiště. V poslední fázi výstavby spadající do 2. st. po Kr. byl naos v centru rozdělen zdí na dvě samostatné místnosti, které sloužily dvěma rozdílným kultům zasvěcených Artemis a Faustině Starší, manželce Antonina Pia. Společně s touto přestavbou byl původně téměř čtvercový pronaos (17,7 x 18,2 m) zkrácen na velikost původního opisthodomu. Budova byla postavena v poměru 1:3 (rozměry 23 x 67,52 m), stejný poměr byl použit i u opisthodomu (18,2 x 6,1 m). Šířka ptera činila 8,09 m (10,78 m i kolonádou), na kratších stranách 12,35 m (15,04 m).

Pokud budeme počátek výstavby klást k r. 350 př. Kr., tak až do výstavby chrámu v Didymě se peristasis sestávala z dosud nejvyšších sloupů postavených v Malé Asii. Jejich výška dosahovala asi 17,8 m. Šířka byla různá, průměrně dosahovala hodnoty asi 2 m, rohové sloupy byly nepatrně širší. Jak poznamenává Dinsmoor, poměrem šířky k výšce (téměř 1:8,8) následuje chrám v Priéné.

Chrám Artemidy Leukofryené v Magnesii nad Meandrem

Výstavba tohoto chrámu se datuje kolem r. 175 př. Kr. Její architektonické řešení je připisováno Hermogenu z Priéné, který je považován za nejvýznamnějšího architekta 2. st. př. Kr. Doba jeho působení spadá mezi r. 193 - 156 př. Kr. a jeho teoretickými studiemi byl ovlivněn i Vitruvius, který ho, nesprávně, určil za vynálezce pseudodipteru. Jako jeden z architektů byl proti používání dórského řádu k výstavbě chrámů. Ve svatyni Artemidy Leukofryené kodifikoval jak iónský řád pro jeho následující vývoj, tak také pseudodipterální typ chrámu.

Námi probíraný chrám byl oktastylový pseudodipteros s 15 sloupy na delších stranách a rozměry 31,6 x 57,89 m stojící na sedmistupňové krepis. Podobně jako u Artemisia v Efesu a Artemidina chrámu v Sardech bylo jeho průčelí orientováno na západ.

Sloupy, jejichž výška není známa, stály na čtvercových plintách o délce hrany 6 iónských stop a attické formě patky, spodní průměr sloupů činil 4,75 iónské stopy (rohové byly nepatrně silnější). Prostor mezi plintami odpovídal jejich šířce, intercolumnia tak byla uniformní vyjma středového na kratších stranách, které bylo širší asi o 1/3 (cca 10 stop).

Části vnitřní budovy byly v podélné ose rozvrženy v poměru 2:2:1, pronaos tak měl stejnou hloubku jako naos, zatímco opisthodomos přesně poloviční. Celá centrální budova, stejně tak i příčky a vnitřní sloupy (pronaos 4 z toho dva in antis, opisthodomos 2 in antis), byly přesně zarovnány s vnější kolonádou.

Trojdílné kladí sestávalo z tradičního architrávu se třemi facie, iónského vlysu s vyobrazením amazonomachie, kýmy a zubořezu. Štíty nenesly sochařskou výzdobu, pouze tři otvory opět odkazující na Artemision z Efesu.

Během hellénistického období vznikají posvátné okrsky, u nichž je patrné, že se architekti soustředily ani ne tak na výstavbu chrámu, ale spíše na jeho celkovou kompozici. Tyto okrsky mají podoby uzavřených celků, které jsou po obvodu lemovány sloupovými halami. Často se pro jejich umístění volí místa s možností terasovitého uspořádání, které dovoluje využívat různých vizuálních efektů, kdy odlišná poloha návštěvníka ovlivňuje vnímání celého komplexu. Často uváděným příkladem je Asklépiův okrsek na ostrově Kos (obr. ), který byl vystavěn kolem roku 150. př. Kr. Menší (18,9 x 33,28 m) peripterální dórský chrám se zde nacházel v centru poslední ze tří teras, zatímco monumentální oltář, kolem něhož bylo soustředěno veškeré dění, se nacházel na prostřední.

Zpět na úvod ⤴