obr. 3.01: Magna Graecia: mapa. Zdroj: Pedley 2012, s. 119.
Pojmem Velké Řecko, nebo také Magna Graecia, se obvykle označují převážně pobřežní
oblasti jižní Itálie, kde byly během 8. až 6. st. př. Kr. zakládány nové řecké kolonie.
V některé literatuře se k tomuto termínu ještě přidává Sicílie, což pro zjednodušení
výkladu uděláme i zde.
I když náboženství bylo nedílnou součástí životů starých Řeků, nebylo v počátcích
zakládání nových měst výstavbě chrámů věnováno velké pozornosti. První posvátné
okrsky, které byly ve městech nebo v jejich blízkosti zřizovány, tak měly zpočátku
pouze podobu otevřeného prostranství, v němž byl pro potřeby náboženských úkonů
umístěn oltář. Výjimkou je tzv. oikos v Syrakusách obkrytý na Piazza Duomo, který
sloužil ke kultovním úkonům. Jednalo se o jednoduchou stavbu o rozměrech 6 x 9,2 m
a datována je do geometrického období (obr. 3.02).
obr. 3.02: Plán zachycující stav archeologických výzkumů na Piazza Duomo. Zdroj: Voza (ed.) 1999, (upraveno).
Hlavní proud vývoje začíná až od 2. poloviny 7. st. př. Kr. Stavby v tomto období
mají velmi jednoduchý půdorys, tzv. oikos, což byla podlouhlá budova, která mohla
být tvořena buď samostatným naem, nebo kombinací pronaos a naos, popřípadě naos a adyton, který byl umístěn v zadní části
budovy. Pro výstavbu byla používána kombinace několika materiálů, podobně jako tomu
bylo v samotném Řecku. Jednalo se o kámen sloužící k výstavbě podezdívky, dále
nepálené cihly a v neposlední řadě dřevo. Zvláště posledně jmenovaný materiál měl
široké využití od sloupů, kladí (někdy chráněno terakotovým obložením) až po střešní
konstrukci.
Nejlepšími příklady těchto raných kultovních budov jsou chrám A v Himeře na Sicílii
a první chrám Contrada Marasà v Lokri Epizefyrii v jižní Itálii.
obr. 3.03: Celkový plán temenu bohyně Athény s vyznačeným chrámem A a B. Zdroj: Belvedere 1981, Fig. 4. (upraveno).
Město Himera [1] bylo založeno na severním pobřeží Sicílie r. 648 př. Kr. skupinou
sestávající z různých částí řeckého světa. První sakrální stavby však byly stavěny
až o několik desetiletí později. První z nich byl právě chrám A dedikovaný bohyni
Athéně. Tato stavba, jejíž výstavba je datována do období 625-600 př. Kr., se
vyznačovala podlouhlým půdorysem s rozměry 6,04 x 15,75 m. Vnitřní prostor, ve
kterém byl nalezen bohatý depozit votivních předmětů, byl členěn na naos a adyton.
Konstrukce se skládala z kamenné podezdívky z říčního kamene a nepálených cihel,
které byly obloženy terakotovými deskami. Nález terakotové simy s trubkovitými
chrliči naznačuje přítomnost tympanonu na obou koncích budovy. Během 6. st. př. Kr.
byl tento chrám nahrazen větším (chrám B).
obr. 3.04: Půdorys. Zdroj: Mertens 2006, s. 95, Fig. 123.
Tento chrám postavený v posvátném okrsku Afroditině byl datován do cca 610-600 př.
Kr. Stejně jako u předchozího se jednalo oikos, byl však větší než chrám Himeře
(asi 8,2 x 22,5 m), stejně tak se od něj odlišoval dispozičně. Sestával z pronau s
jedním sloupem ve vstupu a nau, do kterého vedly dvoje dveře. Naos sám byl rozdělen
do dvou lodí podélnou řadou sloupů. Stěny byly opět postaveny z nepálených cihel
na kamenné podezdívce. Nalezené terakotové desky s namalovaným meandrovým vzorem
sloužily jako obložení stěn, další, zdobené disky a šupinami, byly identifikovány
jako metopy (triglyfy objeveny nebyly). Další terakotové části byly použity na simu,
geison a akroterium, které mělo tvar disku.
[1] Himera:
Perseus Digital Library, Tuft's University (4. 2. 2022)
Ještě na počátku tohoto období se stále objevují chrámy neperipterálního typu.
Jejich následná výstavba je spjata s dórským řádem. Jeho forma je však na rozdíl
od mateřského Řecka uvolněnější. Objevují se netypické kombinace s prvky iónského
řádu, mnohem častěji je také opisthodomos nahrazován adytem.
Pro přehlednost výkladu si oblast Velkého Řecka rozdělíme na jednotlivé regiony.
Sicílie
Rané chrámy jsou na Sicílii známy jen velmi málo, což je dáno jak špatným stavem
jejich pozůstatků, tak také nepříliš kvalitně provedenou exkavací. Nejistá je tak
nejen jejich celková podoba, ale také datování, které (jak uvádí Lawrence) je mnohdy
určeno na základě pouhých dohadů. Nicméně půdorysy jsou všeobecně známy.
6. st. př. Kr. je symbolizováno jak jistou kontinuitou, danou používáním stejných
stavebních metod (kámen a nepálené cihly kryté terakotou), tak poměrně rychlým
přechodem ke kamenné architektuře. Pro oblast ostrova je typické stavění z lokálního
kamene, jelikož Sicílie nemá žádná ložiska mramoru, což se také mnohdy odráží na
kvalitě dochovaných konstrukčních prvků a staveb samotných.
V Selinuntu [2], který byl dle Thukidida založen r. 628/7, byly nalezeny dvě neperipterální
stavby, které svým členěním odkazují na stavby předchozího období.
První z nich je Chrám R (nazývaný také jako Megaron), který byl vybudován v jižní
části akropole (angl. nazývané Main Urban Sanctuary) kolem
r. 580 př. Kr. na jih od chrámu C, s nímž sdílí i stejnou orientaci. Protáhlá budova
o rozměrech 5,5 x 17,65 m a zasvěcená pravděpodobně Demeter Thesmoforos sestávala
obr. 3.06: Chrám R, půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 82.
ze tří místností: podlouhlého nau, téměř čtvercového adytu a zadní úzké místnosti.
V hlavní místnosti byly nalezeny dvě báze pro dřevěné sloupy, které podpíraly střechu.
Předpokládá se, že další se nacházela v adytu. Jak bylo potvrzeno novějšími výzkumy,
stavba prošla v následujících staletích několika přestavbami a opravami. Během jedné
z nich, po roce 409 př. Kr., byla přistavěna zadní místnost s vlastním
vstupem na jihu [3].
Druhou svatyní je tzv. Megaron, který se nacházel v posvátném okrsku Démétér Maloforos
ležící západně od Akropole na kopci zvaném Gaggera. Okrsek byl založen pravděpodobně
kolem r. 628 př. Kr., oikos samotný byl však vybudován později. Vnitřní prostor
svatyně s rozměry 9,52 x 20,41 m se skládal z krátké předsíně, dlouhého nau a opět
krátkého adyta s malou nikou v zadní stěně. Jelikož se uvnitř nenašly žádné stopy
obr. 3.08: Detail rohové části tympanonu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 82.
po vnitřních sloupech, předpokládá se, že vhledem ke své šířce nemohla být svatyně
zastřešena. Stavba tak mohla představovat pouze uzavřené nádvoří, podobné, jaké
bylo nalezeno v posvátném okrsku Démétér na Délu z raného 5. st. př. Kr. Exteriér
budovy postrádá jak architráv, tak jakýkoliv vlys, nicméně zde byl vybudován atypicky
široký tympanon, který vzhledem k neobvyklé konstrukci simy dosahuje až téměř k
rohům budovy (viz obr. 3.08). Horní část římsy je na obou stranách konkávně tvarována.
Po polovině 6. st. př. Kr. se již v Selinuntu budují chrámy v dórském řádu. Vzhledem
k jejich netypické formě si je tu blíže představíme.
obr. 3.09: Půdorys. Zdroj: Richter 1998, s. 28, obr. 11.
Výstavba tohoto chrámu je datována kolem poloviny, nebo po polovině 6. st. př. Kr.,
přičemž původně byl vystavěn bez peristylu. Jeho přidáním byl změněn na hexastylový
peripteros se 17 sloupy na bocích a rozměry 23,8 x 63,75 m. Sloupy byly 8,62 m vysoké
a o spodním průměru necelých 2 m. Na východní a jižní straně svatyně byly použity
sloupy monolitické, což je jeden z aspektů, který nasvědčuje jeho ranému datování.
Stejně tak i zužování sloupů bez použití entaze a samozřejmě podlouhlý plán.
obr. 3.10: Rekonstrukce průčelí podle Koldewey. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 425.
Centrální budova se dělila na pronaos, naos a adyton. Naos je úzký a dlouhý bez
vnitřního členění. Pronaos byl podobný dřívějším stavbám, neboť se zde nenacházely
sloupy mezi antami, ale pouze dveře. Průčelí chrámu bylo zdůrazněno přidáním jedné
řady sloupů mezi pronaos a peristyl a také mohutným schodištěm. V různé úrovni
ležela také předsíň a následně i naos. Kladí (od architrávu po horizontální římsu)
obr. 3.11: Výzdoba štítu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 84.
je zde neobyčejně vysoké, dosahuje více než poloviny výšky sloupů. Výška kladí se
odráží v proporcích jeho jednotlivých částí. Dórský vlys je natolik vysoký, že metopy
jsou vyšší než širší, přičemž jejich reliéfní výzdoba je z horní a spodní strany
orámována, což je na druhou stranu činí opticky nižšími než sousední triglyfy. Také mutuli
nad metopami jsou o více něž polovinu užší než nad triglyfy. Vyšší je i geison na vlysem.
Vápencové sloupy a vlys byly pokryty omítkou a pomalovány. Okapy a některé části
římsy byly obloženy terakotou. Velká terakotová hlava Gorgony (cca 2,7 m) zdobila
oba tympanony.
obr. 3.12: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).
Postaven byl kolem r. 540 př. Kr. severozápadně od chrámu C. Jednalo se opět o
hexastylový peripteros se 13 sloupy po stranách, všechny o výšce 7,51 m s rozměry
stylobatu 23,6 x 55,6 m. Centrální budova se skládá z pronau, nau a adyta, přičemž
pronaos, tvořený ze čtyř menších sloupů z nichž dva jsou spojeny s antami, je od
předních sloupů posunut na přesnou vzdálenost dvou intercolumnií. Podle Lawrence
se tak kompenzuje chybějící řada sloupů před pronaem.
obr. 3.13: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).
Tento hexastylový peripteros se 14 sloupy na bocích a několika netypickými
konstrukčními prvky byl postaven v pozdním 6. st. př. Kr. Rozměry stylobatu činí
24,43 x 61,84 m a půdorysně je podobný Chrámu C. Opět se tu setkáváme s hlubokým
průčelím se čtyřmi sloupy představenými před pronaem ve vzdálenosti dvou intercolumnií.
Netypicky byl řešen prostor mezi sloupy. Intercolumnia na bocích a v zadní části
chrámu byla dle egyptského stylu vyplněna kamennou zdí do asi poloviny výšky sloupů
(9,1 m), asi 4,7 m. Vystupující kamenné bloky představovaly ve stěně pilíře, překlady
a dokonce prahy. Vytvářely tak falešné dveře. Skutečné dveře se nacházely mezi všemi
sloupy v průčelí. Přesný účel těchto zdí není znám. Předpokládá se, že patrně měly
bránit pohledu na rituály, které probíhaly kolem chrámu.
obr. 3.14: Vlevo: rekonstrukce východního průčelí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 427;
vpravo: rekonstrukce bočního ochozu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).
[2] Selinus (Site): Perseus Digital Library, Tuft's University (4. 2. 2022)
[3] IFA Excavations at Selinunte:
Clemente Marconi. Summary of Excavation Results, 2013. Institute of Fine Arts, New York University (4. 2. 2022)
Město Syrakusy bylo založeno Korinťany roku 734/3 př. Kr. a v následujících staletích
se stalo nejbohatším a nejmocnějším městem založeným Řeky v západní části středomoří.
Dokonce se stalo i hlavním konkurentem Athén. Výstavba chrámů však začíná až na
počátku 6. st. př. Kr.
obr. 3.15: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 417.
Nejstarší peripterální chrám v Syrakusách (a možná také nejstarší v západní části
řeckého světa) byl vybudován na Akropoli ostrova Ortygia. Výstavba je na základě
vnějších znaků datována kolem r. 565 př. Kr. Jako architekt je udáván Epiklés.
Tento hexastylový peripteros se 17 sloupy na bočních stranách a rozměry 21,5 x 55,3
m se stal předobrazem několika pozdějších chrámů, mezi které patří již výše zmíněné
svatyně C a F ze Selinuntu. Mezi tyto znaky patří především hluboké průčelí s další
řadou sloupů před pronaem, což je znak nejspíše převzatý z iónské architektury
(viz následující lekce).
Oproti předchozím však vykazuje znaky, které ho řadí k nejstarším archaickým chrámům.
V prvé řadě jsou to monolitické sloupy, každý o váze asi 35 tun. Od pozdějších se
vyznačují ostrým zužováním bez entaze a výraznými odchylkami v průměru, které dosahují
až 30 cm, přičemž střední průměr na bocích činí přibližně 1,8 m. V průčelí jsou pak
sloupy širší; poměr mezi spodním průměrem a výškou je necelých 1:4, tedy méně než
např. u pozdějšího Apollonova chrámu v Korintě. Rozmístění sloupů na čtyřstupňové
krepis odkazuje na iónský vliv, kdy byly intercolumnia na bocích užší než na kratších
stranách. Zvláště patrné je to u středového mezisloupí v průčelí, které je výrazně
širší. Ovšem naproti tomu rohová intercolumnia nejsou zmenšena, jak je tomu u pozdějších
chrámů. Sloupy jsou na bocích dokonce tak blízko, že prostor mezi hlavicemi, které
jsou mnohem širší než spodní průměr sloupu, je pouhých cca 45 cm.
obr. 3.17: Zobrazení rozestoupení sloupů: vlevo v průčelí, vpravo na bocích. Zdroj: Dinsmoor 1975, s. 77.
Iónský vliv je také rozpoznatelný u rovného zakončení zdí pronau, oproti jejich
klasickému rozšíření. Rozložení vnitřního prostoru není známo, nicméně se na základě
analogií s pozdějšími chrámy předpokládá adyton v zadní části chrámu. Vnější fasáda
bočních zdí centrální budovy je na obou stranách zarovnána s osami předposledních
sloupů v průčelí.
Z horních částí chrámu nad architrávem se mnoho nedochovalo. Byly nalezeny pouze
fragmenty terakotového obložení římsy. Jedno z průčelí zdobila postava Gorgony.
Později byl chrám přestavěn na křesťanský kostel.
[4]
Jižní Itálie představuje z pohledu vývoje chrámové architektury velice specifické
prostředí, které neobvyklými architektonickými řešeními zcela předčila jakoukoliv
jinou oblast, kterou Řekové obývali. Stavby jsou tak, jak poznamenává Lawrence,
jen velmi těžko datovatelné, mnohdy pouze hypoteticky, což je dáno neuvěřitelnými
odlišnostmi v použití dórského řádu, kdy i mezi jednotlivými městy neexistovaly
žádné paralely a nic se nepřibližovalo standardnímu vzoru. Na stavbách je nicméně
patrný převládající vliv Sicílie, v menší míře pak z mateřského Řecka a Malé Asie.
Právě iónské prvky byly použity (v různé míře) v každé lokalitě. Mnoho staveb jsou
tak spíše experimenty, z nichž některá „vhodná“ řešení byla použita i v jiných městech,
přesto vždy jen v omezeném rozsahu, jedno až dvě města v určitém regionu. Dalším
specifikem je stavební materiál. Všechny budovy byla stavěny z kamene lokálního
původu, často i nevhodného.
První takový chrám stál v Krimise a byl zasvěcen bohu Apollónovi Alaiovi. Přesné
datování není známo, udává se kolem r. 550 př. Kr., chrám poté prošel na konci 5.
nebo na začátku 4. st. př. Kr. přestavbou.
Nejstarší chrám o rozměrech cca 19 x 46 m byl vystavěn ze dřeva a nepálených cihel
obr. 3.19: Rekonstrukce kladí a frontonu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 86.
(v pozdější fázi z kamene). Centrální budova sestávala pouze z adyta a otevřeného
nau. Jeho středem vedla řada dřevěných sloupů, v adytu byly rozmístěny do čtverce.
Dochované terakotové obložení bylo uchyceno do dřevěné římsy. Zcela netradičním
způsobem byla řešena sima. Ta byla rozdělena na dva pásy, ze kterých v určitých
intervalech, tak aby se navzájem nepřekrývaly, vystupovaly regulae. Terakotový okap
byl dle Lawrence imitací egyptské konkávní římsy i s danou výzdobou tvořenou vzpřímenými
listy. Stejně netradičně byl pojaty i antefixy, které obíhaly kolem celé střechy,
přičemž jejich báze měly opět tvar regulae.
Město bylo založeno asi kolem r. 600 př. Kr. kolonisty ze starší řecké kolonie Sybaris,
kolem 400 př. Kr bylo dobyto Lukánci a roku 293 př. Kr. se stalo římskou kolonií pod
jménem Paestum. V samotném městě se nacházely dva posvátné okrsky, ve kterých byly
postupně postaveny tři dórské chrámy. V této lekci si představíme pouze dva, neboť
poslední z nich byl postaven až v klasickém období.
obr. 3.20: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 409.
Nejstarší chrám dedikovaný bohyni Héře
byl postaven kolem poloviny 6 st. př. Kr.
(560-530 př. Kr.). Původně byl nazýván Basilika, neboť byl zpočátku považován za
tento typ římské stavby.
Chrám o rozměrech 24,51 x 54,27 m nesl některé znaky, které jsou typické spíše pro
starší stavby, jiné zase pro mladší. Starším znakem je lichý počet sloupů v průčelí,
zde 9 (enneastylos), stejně tak mohutné hlavice. Počet sloupů na bocích, 18, pak
obr. 3.21: Rekonstrukce průčelí. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 77.
odkazuje na stavby pozdějšího archaického období, kdy byly chrámy zkracovány. Sloupy
měly spodní průměr 1,44 m, byly 6,45 m vysoké a devět na západní straně mělo spodní stranu echínů
zdobenou ornamentálními vzory. Vyznačovaly se také výraznou entasí. Peristyl obíhal
ústřední budovu ve vzdálenosti téměř dvou intercolumnií, měl tedy již velmi blízko
k pseudodipterálním stavbám. Šířka ptera (boční ochoz) větší než 1 intercolumnium
odpovídá sicilskému vzoru, kde, jak uvádí Lawrence, byla jeho hloubka otázkou svobodné
obr. 3.22: Zdobení hlavic. Zdroj: Lawrence 1996, s. 87.
volby, zatímco v mateřském Řecku vždy odpovídala šířce právě 1 intercolumnia mezi
sloupy stojících v průčelí.
Ústřední budova byla dělena na pronaos se třemi sloupy mezi antami, naos, do kterého
se vstupovalo dvěma dveřmi a adyton se stejným počtem vstupů. Interiér nau byl dělen
do dvou lodí řadou sedmi sloupů, jejichž rozměry odpovídaly těm vnějším. Toto dělení
prostoru naznačuje, že chrám sloužil dvěma kultům, Héře a Diovi.
obr. 3.23: Půdorys s boční rekonstrucí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 411.
Druhý archaický chrám zasvěcený Athéně
pocházel až z pozdního archaického období,
přibližné datování zasazuje výstavbu na konec 6. st. př. Kr. nebo kolem r. 500 př. Kr.
Byl postaven jako hexastylový peripteros se 13 sloupy na stranách a o rozměrech
stylobatu 14,54 x 32,88 m (jeho délka ho řadí ke svatyním označovaných jako hekatompedon -
zde 100 dórských stop). Chrám se vyznačuje několika netypickými konstrukčními řešeními.
Vnitřní členění sestávalo pouze z pronau a nau, přičemž se ani v jednom z těchto
prostorů nenacházely žádné sloupy. Mezi naem a pronaem se na každé ze stran nacházelo
schodiště vedoucí na vnitřní balkon. Vnější peristasis z dórských sloupů o spodním
průměru 1,26 m a výšce 6,12 m byla doplněna 6 iónskými, z nichž dva stály před antami
(ukončenými tříčtvrtečními sloupy) a zbývající čtyři tvořily před nimi představenou
řadu.
Zcela atypicky bylo řešeno kladí. V prvé řadě to byla kombinace dvou materiálů využitých
pro dórský vlys a jeho provedení. Oproti běžnému zvyku, kdy jsou triglyfy vytesány do
obr. 3.25: Detail konstrukce kladí a jeho rekonstrukce. Zdroj: Lawrence 1996, s. 88.
samostatného stavebního bloku, případně společně s plochou pro metopy, byly zde triglyfy
vyvedeny jako zdobné prvky, které byly do stěny zasunuty. A zatímco bloky pro vlys
byly zhotoveny z vápence, pro triglyfy byl zvolen pískovec.
Mezi další nezvyklé prvky patří nahrazení horizontálního geisonu kymou přecházející i na boky
chrámu, podobná lišta také nahradila taenii s regulae. Šikmá římsa byla neobyčejně
široká a probíhala kolem celého chrámu, na její spodní straně se nacházely kazety
imitující dřevěný strop. V centru každé kazety byla vytesána hvězda.
