III. Chrámová architektura 2: chrámy ve Velkém Řecku - archaické období

Rané chrámy

obr. 3.01: Magna Graecia: mapa. Zdroj: Pedley 2012, s. 119.

Pojmem Velké Řecko, nebo také Magna Graecia, se obvykle označují převážně pobřežní oblasti jižní Itálie, kde byly během 8. až 6. st. př. Kr. zakládány nové řecké kolonie. V některé literatuře se k tomuto termínu ještě přidává Sicílie, což pro zjednodušení výkladu uděláme i zde.

I když náboženství bylo nedílnou součástí životů starých Řeků, nebylo v počátcích zakládání nových měst výstavbě chrámů věnováno velké pozornosti. První posvátné okrsky, které byly ve městech nebo v jejich blízkosti zřizovány, tak měly zpočátku pouze podobu otevřeného prostranství, v němž byl pro potřeby náboženských úkonů umístěn oltář. Výjimkou je tzv. oikos v Syrakusách obkrytý na Piazza Duomo, který sloužil ke kultovním úkonům. Jednalo se o jednoduchou stavbu o rozměrech 6 x 9,2 m a datována je do geometrického období (obr. 64).

obr. 3.02: Plán zachycující stav archeologických výzkumů na Piazza Duomo. Zdroj: Voza (ed.) 1999, (upraveno).

Hlavní proud vývoje začíná až od 2. poloviny 7. st. př. Kr. Stavby v tomto období mají velmi jednoduchý půdorys, tzv. oikos, což byla podlouhlá budova, která mohla být tvořena buď samostatným naem, pronaem a naem nebo naem a adytem v zadní části budovy. Pro výstavbu byla používána kombinace několika materiálů, podobně jako tomu bylo v samotném Řecku. Jednalo se o kámen sloužící k výstavbě podezdívky, dále nepálené cihly a v neposlední řadě dřevo. Zvláště posledně jmenovaný materiál měl široké využití od sloupů, kladí (někdy chráněno terakotovým obložením) až po střešní konstrukci.

Nejlepšími příklady těchto raných kultovních budov jsou chrám A v Himeře na Sicílii a první chrám Contrada Marasà v Lokri Epizefyrii v jižní Itálii.

Chrám A v Himeře na Sicílii

obr. 3.03: Celkový plán temenu bohyně Athény s vyznačeným chrámem A a B. Zdroj: Belvedere 1981, Fig. 4. (upraveno).

Město Himera bylo založeno na severním pobřeží Sicílie r. 648 př. Kr. skupinou sestávající z různých částí řeckého světa. První sakrální stavby však byly stavěny až o několik desetiletí později. První z nich byl právě chrám A dedikovaný bohyni Athéně. Tato stavba, jejíž výstavba je datována do období 625-600 př. Kr., se vyznačovala podlouhlým půdorysem s rozměry 6,04 x 15,75 m. Vnitřní prostor, ve kterém byl nalezen bohatý depozit votivních předmětů, byl členěn na naos a adyton. Konstrukce se skládala z kamenné podezdívky z říčního kamene a nepálených cihel, které byly obloženy terakotovými deskami. Nález terakotové simy s trubkovitými chrliči naznačuje přítomnost tympanonu na obou koncích budovy. Během 6. st. př. Kr. byl tento chrám nahrazen větším (chrám B) (Perseus Digital Library, Tuft's University, 5. 12. 2017).

Contrada Marasà v Lokri Epizefyrii v jižní Itálii

obr. 3.04: Půdorys. Zdroj: Mertens 2006, s. 95, Fig. 123.

Tento chrám postavený v posvátném okrsku Afroditině byl datován do cca 610-600 př. Kr. Stejně jako u předchozího se jednalo oikos, byl však větší než chrám Himeře (asi 8,2 x 22,5 m), stejně tak se od něj odlišoval dispozičně. Sestával z pronau s jedním sloupem mezi antami a nau, do kterého vedli dvoje dveře. Naos sám byl rozdělen do dvou lodí podélnou řadou sloupů. Stěny byly opět postaveny z nepálených cihel na kamenné podezdívce. Nalezené terakotové desky s namalovaným meandrovým vzorem sloužily jako obložení stěn, další, zdobené disky a šupinami, byly identifikovány jako metopy (triglyfy objeveny nebyly). Další terakotové části byly použity na simu, geison a akroterium, které mělo tvar disku.

Zpět na úvod ⤴

Chrámy 6. st. př. Kr.

Ještě na počátku tohoto období se stále objevují chrámy neperipterálního typu. Jejich následná výstavba je spjata s dórským řádem. Jeho forma je však na rozdíl od mateřského Řecka uvolněnější. Objevují se netypické kombinace s prvky iónského řádu, mnohem častěji je také opisthodomos nahrazován adytem.

Pro přehlednost výkladu si oblast Velkého Řecka rozdělíme na jednotlivé regiony.

Sicílie

Rané chrámy jsou na Sicílii známy jen velmi málo, což je dáno jak špatným stavem jejich pozůstatků, tak také nepříliš kvalitně provedenou exkavací. Nejistá je tak nejen jejich celková podoba, ale také datování, které jak uvádí Lawrence je mnohdy určeno na základě dohadů. Nicméně půdorysy jsou všeobecně známy.

6. st. př. Kr. je symbolizováno jak jistou kontinuitou, danou používáním stejných stavebních metod (kámen a nepálené cihly kryté terakotou), tak poměrně rychlým přechodem ke kamenné architektuře. Pro oblast ostrova je typické stavění z lokálního kamene, jelikož Sicílie nemá žádná ložiska mramoru, což se také mnohdy odráží na kvalitě dochovaných konstrukčních prvků a staveb samotných.

Selinus
obr. 3.05: Mapa Selinuntu (upraveno).

V Selinuntu (Perseus Digital Library, Tuft's University, 5. 12. 2017), který byl dle Thukidida založen r. 628/7, byly nalezeny dvě neperipterální stavby, které svým členěním odkazují na stavby předchozího období.

První z nich je Chrám R (nazývaný také jako Megaron), který byl vybudován v jižní části akropole (angl. nazývané Main Urban Sanctuary) kolem r. 580 př. Kr. na jih od chrámu C, s nímž sdílí i stejnou orientaci. Protáhlá budova o rozměrech 5,5 x 17,65 m a zasvěcená pravděpodobně Demeter Thesmoforos sestávala ze tří místností: podlouhlého nau, téměř čtvercového adytu a zadní úzké místnosti.
obr. 3.06: Chrám R, půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 82.
V hlavní místnosti byly nalezeny dvě báze pro dřevěné sloupy, které podpíraly střechu. Předpokládá se, že další se nacházela v adytu. Jak bylo potvrzeno novějšími výzkumy, stavba prošla v následujících staletích několika přestavbami a opravami. Během jedné z nich, přesněji po roce 409 př. Kr., byla přistavěna zadní místnost s vlastním vstupem na jihu (Clemente Marconi, Institute of Fine Arts, New York University, 6. 12. 2017).

obr. 3.07: Megaron podle Koldewey (1899). Zdroj: © Heidelberg University Library

Druhou svatyní je tzv. Megaron, který se nacházel v posvátném okrsku Démétér Maloforos ležící západně od Akropole na kopci zvaném Gaggera. Okrsek byl založen pravděpodobně kolem r. 628 př. Kr., oikos samotný byl však vybudován později. Vnitřní prostor svatyně s rozměry 9,52 x 20,41 m se skládal z krátké předsíně, dlouhého nau a opět krátkého adyta s malou nikou v zadní stěně. Jelikož se uvnitř nenašly žádné stopy
obr. 3.08: Detail rohové části tympanonu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 82.
po vnitřních sloupech, předpokládá se, že vhledem ke své šířce nemohla být svatyně zastřešena. Stavba tak mohla představovat pouze uzavřené nádvoří, podobné, jaké bylo nalezeno v posvátném okrsku Démétér na Délu z raného 5. st. př. Kr. Exteriér budovy postrádá jak architráv, tak jakýkoliv vlys, nicméně zde byl vybudován atypicky široký tympanon, který vzhledem k neobvyklé konstrukci simy dosahuje až téměř k rohům budovy (viz obr. 69). Horní část římsy je na obou stranách konkávně tvarována.

Po polovině 6. st. př. Kr. se již v Selinuntu budují chrámy v dórském řádu. Vzhledem k jejich netypické formě si je tu blíže představíme.

Chrám C

obr. 3.09: Půdorys. Zdroj: Richter 1998, s. 28, obr. 11.
obr. 3.09: Půdorys. Zdroj: Richter 1998, s. 28, obr. 11.

Výstavba tohoto chrámu je datována kolem poloviny, nebo po polovině 6. st. př. Kr., přičemž původně byl vystavěn bez peristylu. Jeho přidáním byl změněn na hexastylový peripteros se 17 sloupy na bocích a rozměry 23,8 x 63,75 m. Sloupy byly 8,62 m vysoké a o spodním průměru necelých 2 m. Na východní a jižní straně svatyně byly použity sloupy monolitické, což je jeden z aspektů, který nasvědčuje jeho ranému datování. Stejně tak i zužování sloupů bez použití entaze a samozřejmě podlouhlý plán.

obr. 3.10: Rekonstrukce průčelí podle Koldewey. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 425.

Centrální budova se dělila na pronaos, naos a adyton. Naos je úzký a dlouhý bez vnitřního členění. Pronaos byl podobný dřívějším stavbám, neboť se zde nenacházely sloupy mezi antami, ale pouze dveře. Průčelí chrámu bylo zdůrazněno přidáním jedné řady sloupů mezi pronaos a peristyl a také mohutným schodištěm. V různé úrovni ležela také předsíň a následně i naos. Kladí (od architrávu po horizontální římsu)
obr. 3.11: Výzdoba štítu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 84.
je zde neobyčejně vysoké, dosahuje více než poloviny výšky sloupů. Výška kladí se odráží v proporcích jeho jednotlivých částí. Dórský vlys je natolik vysoký, že metopy jsou vyšší než širší. Reliéfní výzdoba je orámována, což metopy opticky činí nižšími než triglyfy. Také mutuli nad metopami jsou o více něž polovinu kratší než nad triglyfy. Vyšší je i geison na vlysem.

Vápencové sloupy a vlys byly pokryty omítkou a pomalovány. Okapy a některé části římsy byly obloženy terakotou. Velká terakotová hlava Gorgony (cca 2,7 m) zdobila oba tympanony.

Chrám D

obr. 3.12: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).

Postaven byl kolem r. 540 př. Kr. severozápadně od chrámu C. Jednalo se opět o hexastylový peripteros se 13 sloupy po stranách, všechny o výšce 7,51 m s rozměry stylobatu 23,6 x 55,6 m. Centrální budova se skládá z pronau, nau a adyta, přičemž pronaos, tvořený ze čtyř menších sloupů z nichž dva jsou spojeny s antami, je od předních sloupů posunut na přesnou vzdálenost dvou intercolumnií. Podle Lawrence se tak kompenzuje chybějící řada sloupů před pronaem.

Chrám F

obr. 3.13: Půdorys. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).

Tento hexastylový peripteros se 14 sloupy na bocích a několika netypickými konstrukčními prvky byl postaven v pozdním 6. st. př. Kr. Rozměry stylobatu činí 24,43 x 61,84 m a půdorysně je podobný Chrámu C. Opět se tu setkáváme s hlubokým průčelím se čtyřmi sloupy představenými před pronaem ve vzdálenosti dvou intercolumnií. Netypicky byl řešen prostor mezi sloupy. Intercolumnia na bocích a v zadní části chrámu byla dle egyptského stylu vyplněna kamennou zdí do asi poloviny výšky sloupů (9,1 m), asi 4,7 m. Vystupující kamenné bloky představovaly ve stěně pilíře, překlady a dokonce prahy. Vytvářely tak falešné dveře. Skutečné dveře se nacházely mezi všemi sloupy v průčelí. Přesný účel těchto zdí není znám. Předpokládá se, že patrně měly bránit pohledu na rituály, které probíhaly kolem chrámu.

obr. 3.14: Vlevo: rekonstrukce východního průčelí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 427;
vpravo: rekonstrukce bočního ochozu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 85 (upraveno).

Syrakusy

Město Syrakusy bylo založeno Korinťany roku 734/3 př. Kr. a v následujících staletích se stalo nejbohatším a nejmocnějším městem založeným Řeky v západní části středomoří. Dokonce se stalo i hlavním konkurentem Athén. Výstavba chrámů však začíná až na počátku 6. st. př. Kr.

Apollónův chrám

obr. 3.15: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 417.

Nejstarší peripterální chrám v Syrakusách (a možná také nejstarší v západní části řeckého světa) byl vybudován na Akropoli ostrova Ortygia. Výstavba je na základě vnějších znaků datována kolem r. 565 př. Kr. Jako architekt je udáván Epiklés.

Tento hexastylový peripteros se 17 sloupy na bočních stranách a rozměry 21,5 x 55,3 m se stal předobrazem několika pozdějších chrámů, mezi které patří již výše zmíněné svatyně C a F ze Selinuntu. Mezi tyto znaky patří především hluboké průčelí s další řadou sloupů před pronaem, což je znak nejspíše převzatý z iónské architektury (viz následující lekce).

obr. 3.16: Rekonstrukce východního průčelí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 418.

Oproti předchozím však vykazuje znaky, které ho řadí k nejstarším archaickým chrámům. V prvé řadě jsou to monolitické sloupy, každý o váze asi 35 tun. Od pozdějších se vyznačují ostrým zužováním bez entaze a výraznými odchylkami v průměru, které dosahují až 30 cm, přičemž střední průměr na bocích činí přibližně 1,8 m. V průčelí jsou pak sloupy širší; poměr mezi spodním průměrem a výškou je necelých 1:4, tedy méně než např. u pozdějšího Apollonova chrámu v Korintě. Rozmístění sloupů na čtyřstupňové krepis odkazuje na iónský vliv, kdy byly intercolumnia na bocích užší než na kratších stranách. Zvláště patrné je to u středového mezisloupí v průčelí, které je výrazně širší. Ovšem naproti tomu rohová intercolumnia nejsou zmenšena, jak je tomu u pozdějších chrámů. Sloupy jsou na bocích dokonce tak blízko, že prostor mezi hlavicemi, které jsou mnohem širší než spodní průměr sloupu, je pouhých cca 45 cm.

obr. 3.17: Zobrazení rozestoupení sloupů: vlevo v průčelí, vpravo na bocích. Zdroj: Dinsmoor 1975, s. 77.

Iónský vliv je také rozpoznatelný u rovného zakončení zdí pronau, oproti jejich klasickému rozšíření. Rozložení vnitřního prostoru není známo, nicméně se na základě analogií s pozdějšími chrámy předpokládá adyton v zadní části chrámu. Vnější fasáda bočních zdí centrální budovy je na obou stranách zarovnána s osami předposledních sloupů v průčelí.

Z horních částí chrámu nad architrávem se mnoho nedochovalo. Byly nalezeny pouze fragmenty terakotového obložení římsy. Jedno z průčelí zdobila postava Gorgony. Později byl chrám přestavěn na křesťanský kostel. (Perseus Digital Library, Tuft's University, 5. 12. 2017)

Jižní Itálie

Jižní Itálie představuje z pohledu vývoje chrámové architektury velice specifické prostředí, které neobvyklými architektonickými řešeními zcela předčila jakoukoliv jinou oblast, kterou Řekové obývali. Stavby jsou tak, jak poznamenává Lawrence, jen velmi těžko datovatelné, mnohdy pouze hypoteticky, což je dáno neuvěřitelnými odlišnostmi v použití dórského řádu, kdy i mezi jednotlivými městy neexistovaly žádné paralely a nic se nepřibližovalo standardnímu vzoru. Na stavbách je nicméně patrný převládající vliv Sicílie, v menší míře pak z mateřského Řecka a Malé Asie. Právě iónské prvky byly použity (v různé míře) v každé lokalitě. Mnoho staveb jsou tak spíše experimenty, z nichž některá „vhodná“ řešení byla použita i v jiných městech, přesto vždy jen v omezeném rozsahu, jedno až dvě města v určitém regionu. Dalším specifikem je stavební materiál. Všechny budovy byla stavěny z kamene lokálního původu, často i nevhodného.

Krimisa
obr. 3.18: Půdorys. Zdroj: Mertens 2006, s. 97, Fig. 125 (upraveno).

První takový chrám stál v Krimise a byl zasvěcen bohu Apollónovi Alaiovi. Přesné datování není známo, udává se kolem r. 550 př. Kr., chrám poté prošel na konci 5. nebo na začátku 4. st. př. Kr. přestavbou.

Nejstarší chrám o rozměrech cca 19 x 46 m byl vystavěn ze dřeva a nepálených cihel
obr. 3.19: Rekonstrukce kladí a frontonu. Zdroj: Lawrence 1996, s. 86.
(v pozdější fázi z kamene). Centrální budova sestávala pouze z adyta a otevřeného nau. Jeho středem vedla řada dřevěných sloupů, v adytu byly rozmístěny do čtverce. Dochované terakotové obložení bylo uchyceno do dřevěné římsy. Zcela netradičním způsobem byla řešena sima. Ta byla rozdělena na dva pásy, ze kterých v určitých intervalech, tak aby se navzájem nepřekrývaly, vystupovaly regulae. Terakotový okap byl dle Lawrence imitací egyptské konkávní římsy i s danou výzdobou tvořenou vzpřímenými listy. Stejně netradičně byl pojaty i antefixy, které obíhaly kolem celé střechy, přičemž jejich báze měly opět tvar regulae.

Poseidonia / Paestum

Město bylo založeno asi kolem r. 600 př. Kr. kolonisty ze starší řecké kolonie Sybaris, kolem 400 př. Kr bylo dobyto Lukánci a roku 293 př. Kr. se stalo římskou kolonií pod jménem Paestum. V samotném městě se nacházely dva posvátné okrsky, ve kterých byly postupně postaveny tři dórské chrámy. V této lekci si představíme pouze dva, neboť poslední z nich byl postaven až v klasickém období.

obr. 3.20: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 409.

Nejstarší chrám dedikovaný bohyni Héře byl postaven kolem poloviny 6 st. př. Kr. (560-530 př. Kr.). Původně byl nazýván Basilika, neboť byl zpočátku považován za tento typ římské stavby.

Chrám o rozměrech 24,51 x 54,27 m nesl některé znaky, které jsou typické spíše pro starší stavby, jiné zase pro mladší. Starším znakem je lichý počet sloupů v průčelí, zde 9 (enneastylos), stejně tak mohutné hlavice. Počet sloupů na bocích, 18, pak
obr. 3.21: Rekonstrukce průčelí. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 77.
odkazuje na stavby pozdějšího archaického období, kdy byly chrámy zkracovány. Sloupy měly spodní průměr 1,44 m, byly 6,45 m vysoké a devět na západní straně mělo krčky zdobené ornamentálními vzory. Vyznačovaly se také výraznou entasí. Peristyl obíhal ústřední budovu ve vzdálenosti téměř dvou intercolumnií, měl tedy již velmi blízko k pseudodipterálním stavbám. Šířka ptera (boční ochoz) větší než 1 intercolumnium odpovídá sicilskému vzoru, kde, jak uvádí Lawrence, byla jeho hloubka otázkou svobodné
obr. 3.22: Zdobení hlavic. Zdroj: Lawrence 1996, s. 87.
volby, zatímco v mateřském Řecku vždy odpovídala šířce právě 1 intercolumnia mezi sloupy stojících v průčelí.

Ústřední budova byla dělena na pronaos se třemi sloupy mezi antami, naos, do kterého se vstupovalo dvěma dveřmi a adyton se stejným počtem vstupů. Interiér nau byl dělen do dvou lodí řadou sedmi sloupů, jejichž rozměry odpovídaly těm vnějším. Toto dělení prostoru naznačuje, že chrám sloužil dvěma kultům, Héře a Diovi.

obr. 3.23: Půdorys s boční rekonstrucí. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 411.

Druhý archaický chrám zasvěcený Athéně pocházel až z pozdního archaického období, přibližné datování zasazuje výstavbu na konec 6. st. př. Kr. nebo kolem r. 500 př. Kr.

Byl postaven jako hexastylový peripteros se 13 sloupy na stranách a o rozměrech stylobatu 14,54 x 32,88 m (jeho délka ho řadí ke svatyním označovaných jako hekatompedon - zde 100 dórských stop). Chrám se vyznačuje několika netypickými konstrukčními řešeními. Vnitřní členění sestávalo pouze z pronau a nau, přičemž se ani v jednom z těchto
obr. 3.24: Vlevo rekonstrukce severozápadního rohu, vpravo pronau. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 412.
prostorů nenacházely žádné sloupy. Mezi naem a pronaem se na každé ze stran nacházelo schodiště vedoucí na vnitřní balkon. Vnější peristasis z dórských sloupů o spodním průměru 1,26 m a výšce 6,12 m byla doplněna 6 iónskými, z nichž dva stály před antami (ukončenými tříčtvrtečními sloupy) a zbývající čtyři tvořily před nimi představenou řadu.

Zcela atypicky bylo řešeno kladí. V prvé řadě to byla kombinace dvou materiálů využitých pro dórský vlys a jeho provedení. Oproti běžnému zvyku, kdy jsou triglyfy vytesány z
obr. 3.25: Detail konstrukce kladí a jeho rekonstrukce. Zdroj: Lawrence 1996, s. 88.
jednoho bloku kamene společně s plochou pro metopy, byly vápencové bloky tvořící hlavní část vlysu doplněny pískovcovými triglyfy, které byly do stěny zasunuty. Mezi další nezvyklé prvky patří nahrazení horizontálního geisonu kymou přecházející i na boky chrámu, podobná lišta také nahradila taenii s regulae. Šikmá římsa byla neobyčejně široká a probíhala kolem celého chrámu, na její spodní straně se nacházely kazety imitující dřevěný strop. V centru každé kazety byla vytesána hvězda.

Zpět na úvod ⤴