Obsah:

Řecké chrámy představují vrcholnou formu řecké architektury, proto se jimi budeme zabývat v několika následujících částech tohoto webu. V této kapitole se zaměříme na jejich vývoj od prvotních forem až po počátek využívání jednotlivých stavebních řádů.

Dříve než započneme samotný výklad, je nutné na začátek vysvětlit několik základních pojmů, které budou v této a následujících lekcích používány.

Typy chrámů podle půdorysu:

in antis: je tvořený naem (cella) a předsíní - pronaos - s dvěma sloupy mezi antami

dvojitý in antis: podobný jako předchozí, pouze v zadní části je symetricky k předsíni vytvořen podobný prostor ovšem bez vchodu do nau - opisthodomos

prostylos: jako in antis; navíc však s řadou sloupů představenou před pronaem - obvykle 4

amfiprostylos: jako prostylos, sloupy před pronaem i vzadu

peripteros: jádro chrámu tvoří převážně dvojitý in antis obehnaný ze všech stran sloupy tvořící sloupový ochoz - peristyl / peristasis; interiér nau je obvykle podélně členěn do tří lodí dvěma řadami sloupů

pseudoperipteros: místo sloupového ochozu je jádro stavby obehnáno zdí s vystupujícími polosloupy nebo pilastry (typ oblíbený především v římské architektuře)

kruhový peripteros: kruhová stavba s prstencem sloupů kolen vnitřní budovy

monopteros: kruhová stavba tvořená pouze prstencem sloupů a střechou

dipteros: kolem centrální stavby je vybudován dvojitý prstenec sloupů; stavby kolosálních rozměrů - přes 100 x 50 m a více než 100 sloupů

pseudodipteros: podobný dipteru, vnitřní prstenec sloupů je však vynechán

Označování chrámů se dále řídí podle počtu sloupů v průčelí, kdy je k řecké číslovce připojen výraz stylos (sloup), např. tetrastylos, pentastylos, hexastylos (chrám se 4, 5, 6 sloupy v průčelí).

obr. 2.11: Popis půdorysného členění na příkladu chrámu E v Selinuntu. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 431 (upraveno).

O tom, jak přesně nejstarší chrámy vypadaly máme pouze kusé doklady. Písemné prameny neexistují a archeologické nálezy nejsou mnohdy zcela průkazné. Přesto lze na základě získaných dat vyvodit, že prvotní chrámy převzaly svoji formu ze staveb v předchozí kapitole označované jako domy místních vůdců, které v sobě zahrnovaly i prostory užívané pro náboženské účely (příkladem mohou být jmenované Unit IV-1 a IV-5, nebo Heroon v Lefkandi). Postupnou společenskou změnou, kdy moc jednotlivce v mnoha případech převzala širší skupina obyvatel obce (nejdříve aristokracie a později i další sociální skupiny), nebylo v podstatě možné, aby veřejný kult sídlil v domě některého z jejích členů, protože rané chrámy, ale i pozdější, nepřebírají svoji podobu pouze na základě známé formy, ale také vychází z řeckého pojetí funkce takové stavby. Zatímco v dnešní době chrámy slouží samotným věřícím, kteří do ní vstupují a tam vykonávají náboženské úkony, u starých Řeků byly chápány jako obydlí boha, kterému byly zasvěceny, přičemž vlastní náboženské obřady se konaly u oltářů umístěných před nimi. Nebylo tedy vhodné, aby takovou funkci zastával dům jednotlivce.

Jelikož je tedy forma raných náboženských staveb úzce spjata s podobou běžných domů, projevují se i v ní podobné změny. Ty však neprobíhaly vždy synchronně, a navíc se lišily dle jednotlivých regionů, v nichž se odrážely lokální architektonické a stavební zvyklosti (viz předchozí lekce). Zvláště patrné je to na pevnině, kde místní tradice apsidových domů ustupuje výstavbě pravoúhlých budov. Tato změna je dána transformací malých osad s několika samostatnými domy do větších městských celků, které vyžadovaly pečlivější plánování a zefektivnění využití dostupného prostoru. U chrámových staveb tento tlak tak patrný není, neboť byly od běžné zástavby odděleny. A proto, i když jsou v polovině 7. st. př. Kr. pravoúhlé domy již běžnou normou, stále se objevují náboženské stavby ukončené apsidami. Izolovanost, spojená s dostatkem prostoru, inovace ve výstavbě a jistě i důraz na vzhled příbytku boha vedla k jejich postupné monumentalizaci, která po Heroonu z Lefkandi mizí a začíná se projevovat až asi kol. r. 750 př. Kr. Mnoho kultovních míst také mělo podobu pouhých otevřených prostranství s oltářem. I jeho forma se v průběhu staletí monumentalizuje.

Pro již zmíněnou nejednoznačnost archeologických záznamů, máme stavby identifikovatelné jako rané chrámy doloženy až z 8. st. př. Kr. a vzhledem ke své konstrukční povaze je máme dochovány pouze ve formě půdorysů, případně terakotových modelů, které byly používány jako votivní dary. Ty byly nalezeny na mnoha místech, které se v následujících staletích vyprofilovaly do všeřeckých svatyní. Nelze však každý model považovat za předobraz chrámu, mohly také představovat pouhá obydlí.

Nejznámější modely pocházejí z Perachory a argejského Héraia, dochované půdorysy z Eretrie na Euboii, Dréru na Krétě, Héraia na ostrově Samos a Perachory. Poznatky získané studiem těchto artefaktů a dochovaných půdorysů nám dávají možnost rekonstruovat podoby raných řeckých chrámů.

Modely

Perachora

obr. 2.12: Rekonstruovaný model z Perachory. Zdroj: Barletta 2001, s. 41.

Nejdříve se zaměříme na modely. První z nich, dlouhý asi 35 cm a datovaný do přibližně poloviny 8. st. př. Kr., pochází z Perachory (obr. 2.12), svatyně ležící v korintském zálivu asi 6 km západně od dnešní obce Perachora. Představuje malou apsidální stavbu s dvěma páry pilířů v průčelí, se vstupem a třemi malými čtvercovými okny v mělkém portiku. Pilíře jsou opatřeny obdélníkovými patkami a hlavicemi. Místo pedimentu byl otvor poskytující světlo a možnost odvodu kouře (k tomuto účelu pravděpodobně sloužily i trojúhelníkové otvory po stranách budovy).

Héraion u Argu

obr. 2.13: Model z argejského Héraia. Zdroj: Barletta 2001, s. 42.

Druhý, nalezený v temenu (posvátném okrsku) bohyně Héry nedaleko Argu, je 54 cm dlouhý a zobrazuje budovu ve tvaru megara s pravoúhlou celou a portikem podpíraným dvěma pilíři. Střecha je sedlová, ve štítu se nachází čtvercový otvor.

Na základě obou modelů byly provedeny pokusy o rekonstrukci stavební konstrukce. Předpokládá se, že budovy podle obou modelů stály na platformě, která zasahovala i pod pilíře v průčelí. Stavba podle modelu z Perachory byla nejspíše vystavěna buď celá z nepravidelně tesaných kamenů, nebo kamenné podezdívky a nepálených cihel, s použitím kůlů z opracovaných kmenů. U druhého modelu se usuzuje na použití nepálených cihel pro výstavbu zdí a dřeva pro horizontální a vertikální nosné prvky. Odlišný tvar střešní konstrukce naznačuje rozdílná konstrukční řešení, sklon střech však ukazuje na využití podobných stavebních materiálů, větví nebo rákosu. Konstrukce střechy u Perachory se sestává z vrcholové vaznice, která byla podepřena dřevěným pilířem ve středové části apsidy a sérií krokví, které s ní byly spojeny. U argejské budovy mohla být střecha tvořena rámovými konstrukcemi.

obr. 2.14: Rekonstrukce stavebních konstrukcí: vlevo model z Perachory, vpravo z argejského Héraia. Zdroj: Malacrino 2010, s. 83.

Dochované půdorysy

Perachora

obr. 2.15: Rekonstruovaný půdorys chrámu z Perachory. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 186.

První chrám, který si zde představíme, zasvěcený bohyni Héře Akraie, patří mezi jedny z nejstarších a byl objeven (stejně jako výše probíraný model) v Perachoře. Chronologické zařazení stavby je problematické, protože se uvnitř nenašla žádná keramika. Jediným vodítkem zůstaly terakotové modely nalezené mimo stavbu. Nejstarší z nich, podle kterého je přibližně datována i výstavba, pochází z období kolem r. 800 př. Kr. Toto datum ovšem nemusí odpovídat skutečnosti. Poslední model je datován mezi léty 725-720 př. Kr., přičemž není jisté, jestli chrám byl využíván i po této době.

Z chrámu se dochovala pouze severní část, která ukazuje, že budova byla malá apsidální stavba o rozměrech přibližně 7,5/8 × 3,5 m. Spodní část zdi tvořila kamenná podezdívka o šířce 0,7 m. Jelikož odhadovaná šířka zdi, postavená z nepálených cihel, byla asi 40-45 cm, předpokládá se, že zbývající šířka podezdívky mohla sloužit jako vnitřní lavice.

Eretria

obr. 2.16: Plán budov z geometrického období, Dafnoforeion označen A. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 104.

Další z chrámů se nachází v Eretrii na ostrově Euboia. Přesné datování stavby, označované jako Budova A, Dafnoforeion, nebo „Bay Hut“, není přesně známo. Na základě nálezů se obecně udává období kolem poloviny 8. st. př. Kr. Budova byla nalezena na místě, kde byly nalezeny pozůstatky mladších staveb. Nejmladší z nich byl v 6 st. př. Kr. postavený chrám zasvěcený Apollónu Dafnoforeiu (s dvěma fázemi výstavby; na obrázku 2.16 není zachycen), kterému předcházel apsidální hekatompedon (doslovně sto-stopý; na obrázku označen D), který byl postaven jen o málo později než zde probíraná stavba, stále však v době, kdy ta byla ještě používána. I přes tuto skutečnost není určení stavby jako chrámu bez výhrad přijímáno.

Stavba o rozměrech 6,5/6 x 9,75 m byla apsidálního tvaru s mělkým portikem a dvěma sloupy v prostylovém stylu. 40 cm vysoký sokl, který tvořil spodní část zdi byl vybudován z kamene. Podezdívka tvořící na jižní straně vchod je nejspíše pozdější přístavba. Vychází se ze skutečnosti, že tyto zdi nejsou s vnější propojeny, a i stratigraficky leží výše. Původní vchod tak byl vymezen pouze obvodovými zdmi. Po vnějším i vnitřním obvodu podezdívky byly nalezeny kruhové patky z jílu o průměru

obr. 2.17: Předpokládaná konstrukce střechy. Zdroj: Malacrino 2010, s. 54.

kolem 45 cm, další tři, rozmístěné ve tvaru trojúhelníku, pak uvnitř budovy. Patky sloužily jako podpora kůlů, které zpevňovaly zdi a nesly střechu. Horní část konstrukce zdi je nejistá, neboť byly použity netrvanlivé materiály. C. Bérard vyslovil tezi, že ke stavbě byl použit vavřín. Vycházel z Pausania (X, 5, 9), který popsal podobnou stavbu v Delfách (podle mýtu postavenou samotným Apollonem). Na základě novějších výzkumů se spíše předpokládá použití jílové půdy následně vyschlé na slunci, nebo tradičních nepálených cihel. Pozice jílových patek napovídá, jak vypadala střešní konstrukce (obr. 2.17). Středové kůly vytvářeli pravděpodobně ve střeše trojúhelníkový otvor pro odvod kouře z vnitřního ohniště. Horní část byla následně spojena se zdí systémem krokví ležících na podpůrných kůlech.

Dréros na Krétě

obr. 2.18: Plán chrámu a okolí. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 453.

Další stavbou je chrám Apollona Delfinia z Dréru na Krétě. Stavba o pravoúhlém půdorysu, s rozměry 10,8/9 × 7,2 m, je orientován v ose sever jih, samotný vstup se pravděpodobně nacházel ve středu severní strany. Na základě nálezů je datován do druhé poloviny 8. st. př. Kr. Byl vybudován z malých plochých kamenů bez použití pojícího materiálu. Nejvyšší dochovaná výška zdí činí na jihozápadě přibližně 2 m, na severu zůstaly pouze základy; šířka přibližně 0,7 m, kromě severní strany, kde dosahuje 1,2 m. Před vchodem se nachází 1,3 m široká terasa, na kterou vedlo schodiště. Organizace tohoto prostoru je nejasná, nicméně některé rekonstrukce naznačují zastřešení (obr. 2.19, 2.20). Dle I. Beyera byly součástí chrámu také prostory A, B a C, které s ním tvořily jeden architektonický celek (obr. 2.19).

obr. 2.19: Nálezová situace a rekonstrukce půdorysu podle S. Marinata. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 454, 455.

Pokud budeme uvažovat pouze původní rekonstrukce, tvořila vnitřní prostor jen jediná místnost. V severojižní ose, blíže k jihu se nacházelo obdélníkové ohniště (nebo jáma na popel) o rozměrech 2 x 1,3 m, které bylo ohraničeno opracovanými kameny. Asi 1 m před ním byla nalezena kamenná báze sloupu, který byl vyroben ze dřeva. Předpokládá se, že druhý sloup byl umístěn na jihu. V jihozápadním rohu byla nalezena kamenná lavice o rozměrech 1,34 (délka) × 0,95 (výška) × 0,76 m (hloubka). Vedle ní se nacházel dutý prostor, pravděpodobně oltář, o podobných rozměrech vyplněný hlínou s velkým množstvím kozích rohů a dvěma silně poškozenými železnými noži. Právě zde byly nalezeny tři sošky přestavující Apollona, Leto a Artemis, které jsou ovšem datovány až do období kolem r. 700 př. Kr. Před oltářem byl nalezen 0,5 m

obr. 2.20: Řezy rekonstruovaným chrámem podle S. Marinata. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 458.

vysoký kamenný blok a další fragmenty, patrně stolu pro obětiny. Na většině půdorysu se předpokládá plochá střecha, pouze nad ohništěm se nejspíše nacházel krytý otvor pro odvod kouře. Jeho podoba se dle rekonstrukcí liší. Chrám, přestože až z 8. st. př. Kr., stále obsahuje prvky, které byly známy o mnoho století dříve v minojském období: lavice a oltář podél zdi, několik kultovních sošek oproti jedné velké a také stůl pro obětiny před nimi.

obr. 2.21: vlevo a uprostřed rekonstrukce chrámu; vpravo rekonstrukce interiéru podle A. Stewarta a C. Smithe. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 459, 460; Wilson Jones 2014, s. 25.

Počátek peristylu

Z výše uvedeného výčtu je patrné, že těmto raným chrámům chyběl jeden z prvků, který je pro velkou část pozdějších svatyní typický, vnější sloupový ochoz, tzv. peristyl (peristasis). Počátek používání peristylu zůstává dosud ne zcela uspokojivě zodpovězenou otázkou, což je dáno špatným stavem dochovaných staveb. V odborné literatuře se v tomto směru velmi často objevuje jako „prototyp“ Héroon z Lefkandi popsaný v předchozí části. Nicméně, interpretace dané konstrukce jako peristylu je problematická. V prvé řadě je to dáno samotnou funkcí stavby, která je nejistá (viz předchozí lekce). Dále časovým zařazením a následnou kontinuitou s pozdějšími stavbami. Héroon byl postaven v 10. st př. Kr. (a stál velice krátce), přičemž další chrámy s „pravým“ peristylem jsou doloženy až o dvě století později (viz níže). Problematická je i interpretace samotné konstrukce „verandy“. G. Herdt ve své práci interpretuje kůlové jámy podél budovy jako pozůstatky plotu. Mazarakis Ainian přisuzující peristylu symbolickou, a tedy náboženskou roli, která se dle něho objevuje až v 7. st. př. Kr., spatřuje ve „verandě“ pouze konstrukční řešení sloužící k ochraně zdí z nepálených cihel. Stavby, kterým byl peristyl přisuzován, byly postaveny až v 8. st. př. Kr., použití vnějšího ochozu však u nich bylo velmi často zpochybněno.

Hekatompedon I na Samu

obr. 2.22: Hekatompedon I, první etapa. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 450.

První z nich byl chrám z ostrova Samos, zasvěcený bohyni Héře. Podle dřívějších hypotéz byla výstavba prvního chrámu nazývaného Hekatompedon I rozdělena do dvou etap (A a B), přičemž první byla na základě výzkumů datována do první poloviny 8. st. př. Kr. Následoval Hekatompedon II postavený v 7. st. př. Kr.

V první etapě měl být u Hekatompedu IA vystavěn pouze samotný naos o rozměrech 6,75 x 32,68 m, který byl uvnitř rozdělen řadou 13 dřevěných sloupů. Ve vstupu, o celé šířce náu a směřovaného na východ, se nacházely tři sloupy in antis. V zadní části, mimo osu náu, byla nalezena báze pro kultovní sochu. Teprve v druhé etapě, nejpozději však do 50 let od první (a stále v 8. st. př. Kr.), byl vystavěn stylobat,

obr. 2.23: Hekatompedon I, druhá etapa. Zdroj: Lawrence 1996, s. 63.

na němž stály dřevěné sloupy na kamenných patkách, obklopující chrámovou budovu ze všech čtyř stran, kde v průčelí bylo 7 sloupů, v zadní části 6 a z bočních stran 17. Rozměry budovy po této přestavbě činily 9,5 x 36,86 m. Konstrukce budovy sestávala z kamene, který byl použit na stylobat a nízkou podezdívku, a nepálených cihel pro horní část zdí. Konstrukční řešení střechy je nejasné, udává se jak plochá, tak sedlová (s doškami). V roce 1981 však A. Mallwitz přišel s hypotézou, ve které zcela vypustil fázi výstavby z 8. st. př. Kr. a nahradil ji pouze jedinou z první poloviny 7. st. př. Kr., kterou následně rozdělil na dvě etapy, přičemž stylobat identifikoval jako dlážděný chodník chránící budovu. Podobný byl nalezen i u jiných staveb v místním posvátném okrsku.

Megaron B v Thermu

obr. 2.24: Thermon, Megaron B. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 44.

Druhou stavbou je tzv. Megaron B v Thermu. Budova o rozměru 7,3 × 21,4 m byla rozdělena do tří místností, vstupy ležely na středu podélné osy. Báze pro sloupy, elipticky uspořádány kolem budovy byly původně s touto stavbou spojovány, nicméně toto bylo několikrát zpochybněno. Ovšem ani alternativní teze tvrdící např., že se jedná o patky sloupů ohraničující otevřený prostor, případně pozůstatek z kůlové konstrukce zdi dřívější stavby, nebo zbytky po dláždění kultovního prostoru, nejsou všeobecně přijímány.

obr. 2.25: Thermon, Megaron B: rekonstrukce vzhledu podle J. Coultona. A) před přidáním peristylu; B) s apsidální verandou; C) s přistavěnou verandou. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 47 a-c.

Artemidin chrám v Efesu (tzv. chrám B)

obr. 2.26: Půdorys. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 424.

Jedinou stavbou, datovanou kolem poloviny 8. st. př. Kr., s prokazatelně použitým peristylem tak zůstává chrám Artemidy z Efesu (tzv. chrám B), patrně nejstarší chrámová budova s tímto architektonickým prvkem. Jednalo se pouze o menší budovu s jedinou místností (naem), do níž se vstupovalo na západě, o rozměrech 6,2 × 10,8 m, s peristylem pak 8,4 × 13,5 m. Doloženy jsou čtyři stavební fáze. Vnější ochoz byl tvořen 4 sloupy na kratších stranách a 8 na delších. Dřevěné sloupy stály na kamenných patkách o průměru 0,4 - 0,5 m, většinou z hrubě opracované zelené břidlice, v pozdější fázi

obr. 2.27: Možné způsoby zastřešení podle A. Bammera. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 426.

i žlutého vápence, který byl nasazen na předchozí báze. Stěny postavené z kamene se dochovaly až do výšky přibližně 2 m. Uvnitř interiéru byly nalezeny stopy po 6 sloupech, které měly stejný spodní průměr jako vnější, 0,43 m. Zastřešení zůstává v rovině spekulací. A Bammer, který chrám odkrýval, navrhl dvě možná řešení. V prvním případě, nazvaný baldachin, byl zastřešen pouze prostor mezi sloupy a stěnami, a nad šesti vnitřními sloupy (obr. 2.27 vlevo). V druhém případě zůstal prostor nad sloupy otevřený a tvořil tak "kompluvium", odkazuje tak na pozdější tradici otevřených vnitřních dvorů. Dle Mazarakise Ainiana byl prostor zastřešený celý a vnitřní prostor dělen do tří lodí.

V 7 st. př. Kr. (spadající již do archaického období a je obsahem následující kapitoly) se peristyl objevuje již častěji.

V průběhu archaického období prošel vývoj chrámové architektury zásadními změnami. Významnou měrou se na tom podílely rozvíjející se kontakty s východní částí středomoří a Egyptem, což je patrné zvláště v umění. Častější používání peristylu již bylo zmíněno výše, nicméně na začátku archaické doby tento počet ještě nebyl nijak vysoký.

Patrně nejdůležitější inovací byl začátek používání pálených střešních tašek (obr. 2.28). Tato novinka měla významný vliv na celkovou podobu chrámů. Apsidální tvary chrámu postupně mizí a jsou nahrazovány pravoúhlými. Oproti doškovým střechám se snížil jejich sklon. Váha střechy, která byla vzhledem k velikosti a hmotnosti jediné tašky (viz níže) enormní, vedla k postupnému nahrazování dřívějších stavebních materiálů (nepálené cihly a dřevo) za kámen. Změna konstrukčních materiálů také dovolila monumentalizaci těchto budov. Vedoucí úlohu v zavádění těchto inovací hrála Korintie, kde byly objeveny dva chrámy využívající těchto nových metod, Poseidonův chrám v Isthmii a Apolónův chrám v Korintě. Další příklady pocházejí také z Ano Mazaraki (Rakita), kde byl nalezen Artemidin chrám, dále Starý chrám v argejském Héraiu, chrám v Thermu v Aitólii, Héřin chrám na Samu (Héraion II / Hekatompedon II) a Artemidin chrám v Efezu, netypickým příkladem je chrám z Prinias na Krétě.

obr. 2.28: Základní typy terakotové krytiny: 1. lakónský; 2. korintský; 3. sicilský. Zdroj: Malacrino 2010, s. 88.

Artemidin chrám z Ano Mazaraki (Rakita)

obr. 2.29: Rekonstruovaný půdorys. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 252.

Artemidin chrám z Ano Mazaraki (Rakita) na hoře Panachaiko v Achaie je patrně nejstarším chrámem ze 7. st. př. Kr. u kterého máme doložen peristyl (jedna z možných datací posouvá výstavbu do druhé poloviny 8. st. př. Kr.). Tvar samotné budovy s apsidami na obou koncích vychází ještě ze starší stavební tradice apsidálních chrámů. Budova označovaná jako hekatompedon měla rozměry 7,5 × 27,5 m. Průčelí orientované na severo-východ bylo tvořeno pěti dřevěnými sloupy rozestavěných do polokruhu. Ve vzdálenosti 1,1 – 1,2 m podél zdi byly nalezeny kamenné patky, na kterých stály opět dřevěné sloupy. Jejich

obr. 2.30: Možné rekonstrukce vzhledu. Zdroj: Petropoulos 2002, s. 152.

přesný počet není znám, je odhadován na 41, tzn. 20 po každé straně a jedním v ose apsidy. Vzdálenost os sloupů činí 1,6 m. Hrubě opracované patky byly ze dvou druhů kamene, pískovce a vápence (poros). Na horní straně byly nalezeny kruhové prohlubně o průměru 0,3-0,32 m indikující spodní průměr sloupů. Vnitřní prostor nebyl zcela odkryt, vnitřní sloupoví tak nebylo potvrzeno, nicméně apsida v zadní části budovy byla oddělena od zbytku náu příčnou zdí s 0,7 m širokým vchodem vytvářející adyton. Stěny sestávaly z podezdívky o šířce 0,85 m, tvořené dvěma paralelními zdmi z hrubě otesaných kamenných bloků a vnitřní štěrkovou výplní, a v horní části z nepálených cihel. Podlaha byla tvořena malými neopracovanými kameny. Na místě také bylo nalezeno množství korintských pálených tašek, které pravděpodobně nahrazovaly původní střešní krytinu (tvořenou netrvanlivými materiály) v místech, kde byla poškozena.

Chrám bohyně Héry u Argu

obr. 2.31: Nálezová situace z argejského Héraia. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 212,214.

Pozůstatky po peristylu byly doloženy také u chrámu v argejském Héraiu. Z chrámu se mnoho nedochovalo, neboť jak naznačují nálezy, byl vystavěn z nepálených cihel zpevněných dřevěnou konstrukcí. Stylobat, a zároveň i euthynteria, tvořila jediná řada kamenů, ve kterých byly nalezeny kruhové prohlubně o průměru přibližně 0,8 m značící polohu sloupů. Na základě průměru a axiálních rozestupů prohlubní, kolem 3,5 m, se předpokládá použití dřeva jak na sloupy, tak na kladí. Některé teze naznačují použití kamenných bází, na kterých sloupy stály. Přesná datace je nejistá, na základě několika technických prvků zahrnujících jednoduchou formu a nepravidelnost spojů stylobatu, společně s primitivní formou anathyrosis a předpokládanou dlouhou a úzkou celou byl chrám datován do 7. st. př. Kr. C. M. Antonaccio klade výstavbu do 3. čtvrtiny 7. st. př. Kr., Mazarakis Ainian do raného 7. st. př. Kr.

obr. 2.32: Rekonstrukce půdorysu Héraia: vlevo podle I. Strøm. Zdroj: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 215;
vpravo podle E. L. Tilton. Zdroj: Barletta 2001, s.35.

Héřin chrám na Samu – Héraion II / Hekatompedon II

obr. 2.33: Hekatompedon II, půdorys a řez. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 450.

Jak již bylo zmíněno dříve, podle A. Mallwitze existoval pouze jediný Hekatompedon, který byl vystavěn na počátku 7. st. př. Kr. Tento chrám byl však stále bez peristylu, ten byl přidán až při renovaci v polovině téhož století. H. Kienast ve své práci pak dokonce vnější sloupový ochoz zcela vyloučil a prvky, které s ním byly spojovány, přisoudil jiným monumentům. Pokud nicméně budeme vycházek z původní dispozice, měla být v průčelí přidána další řada sloupů, změnil se i jejich počet na 6 na každé z kratších stran a 18 na delších. Rozšířena měla být i centrální budova, čímž se celková šířka chrámu zvětšila na 11,7 m. Změnit se měla i vnitřní dispozice. Vzhledem k sudému počtu sloupů v průčelí a také mezi antami (nyní 2), byla vnitřní řada sloupů nahrazena dvěma, které probíhaly podél vnitřní strany náu. Sloupy byly opět vyrobeny ze dřeva, které bylo použito i pro zpevnění ant. Patky sloupů byly tvořeny jednoduchými čtvercovými kamennými deskami. Konstrukce střechy není známa, neboť se nedochovaly žádné pozůstatky střešních tašek.

Raně archaický Apolonův chrám v Korintě

obr. 2.34: Rekonstrukce stavební konstrukce a střechy podle R. Rhodese a P. Sapirsteina. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 47.

V odborné literatuře nejčastěji zmiňované chrámy pocházejí z oblasti Korinta. První z nich, nacházející se v samotném městě, byl zasvěcen Apollónovi. Tato svatyně byla pravděpodobně vystavěna mezi 675-650 př. Kr. Jedná se o první chrám, u kterého je doloženo použití terakotových tašek. O budově samotné už toho tolik známo není, neboť kolem r. 550 př. Kr. byla poničena požárem a následně nahrazena novým chrámem. Předpokládá se, že se jednalo o chrám typu in antis s distylovým pronaem (tedy bez peristylu), o rozměrech asi 11 × 33 m. Z nalezených konstrukčních prvků se usuzuje, že na stavbu bylo použito pravděpodobně několik stavebních materiálů (obr. 2.34). Na základy a podezdívku byly použity kamenné kvádry z oolitického vápence, který dělníci získávali z místních zdrojů, přičemž u rohových kamenů byly pro zpevnění použity kovové svěrky. Zbytek pak představovaly patrně nepálené

obr. 2.35: Základní proto-korintská střešní taška podle P. Sapirsteina 2009, s. 197.

cihly, které byly zpevněny dřevěnou rámovou konstrukcí, připevněnou ke zdi systémem dřevěných kotev. Na vrcholu cihelné zdi byla umístěna řada kamenných bloků zdobených rostlinnými motivy v červené a černé barvě (první známé použití v tomto kontextu). Tyto bloky, opatřené na horní straně drážkami, sloužily pro upevnění střešní konstrukce. Zdi mohly být pokryty silnou vrstvou omítky a pomalovány.

Nejspíše valbová konstrukce střechy vyžadovala použití několika rozdílných typů tašek v závislosti na jejich poloze (obr. 2.34). V tomto systému, nazývaném proto-korintský, byly nejčastějším typem velké čtvercové tašky o rozměru strany asi 67 cm a váze téměř 30 kg. Vyznačovali se mírně konkávním tvarem a užší horní částí, která sloužila k překrytí mezer mezi jednotlivými elementy (obr. 2.35).

Poseidonův chrám v Isthmii

obr. 2.36: Půdorys chrámu v Isthmii. Zdroj: Gebhard - Hemans 1992, Fig. 8.

Druhým svatostánkem je Poseidonův chrám v Isthmii, který je podle Mazarakise Ainiana považován za dosud nestarší bezpečně identifikovaný peripterální chrám. Výstavba je datována do druhé čtvrtiny 7. st. př. Kr. Centrum chrámu tvořil hekatompedon s téměř čtvercovým pronaem a podlouhlým naem, který byl v podélné ose rozdělen řadou dřevěných sloupů o průměru asi 0,35 m. Podle O. Broneera, který chrám odkrýval, byly dřevěné sloupy použity i pro vnější kolonádu. Dle jeho rekonstrukce nesly dórské kladí sestávající výhradně ze dřeva. Použití jím nalezených kamenných prvků pro geison bylo zpochybněno.

obr. 2.37: Podoba chrámu podle Broneera. Zdroj: Barletta 2009, s. 50, Fig. 21.

Celkové rozměry činily 14,4 × 39,25 m. Přestože budova samotná byla vystavěna z kvádrů z oolitického vápence, byly zdi zpevněny systémem vnějších pilířů (0,32-0,37 m širokých), které patrně pomáhaly nést střechu. Tento prvek stále ještě odkazuje na dřívější konstrukční řešení, kdy k výstavbě byly používány nepálené cihly. Hrubé kamenné bloky byly dopravovány na místo stavby a až tam upravovány do konečné podoby. Doloženy jsou dva typy kvádrů lišící se velikostí v závislosti na šířce zdi. Pro pronaos byly použity kvádry o šířce 0,65 m, zatímco pro naos pouze 0,55 m, výška 0,27 m a průměrná délka 0,825 m byla uniformní. Velikost kvádrů použitých na naos, jejichž poměr stran činí 3:2:1, ukazuje na vývoj proporčních vztahů typických pro pozdější chrámy.

Konstrukce střechy byla podobná s chrámem v Korintu. Stejně jako u předchozího, i zde byly použity tašky proto-korintského typu o rozměrech 65 × 69 cm a tloušťce 4 až 5 cm, s váhou opět kolem 30 kg. Celková váha celé střechy pak byla odhadnuta na 53 t (Gebhard 2001, 21. 11. 2020).

obr. 2.38
A) tzv. geison. Zdroj: Barletta 2009, s. 49, Fig. 20.
B) rekonstrukce průčelí archaického chrámu a jeho velikostní porovnání s chrámem z klasického období. Zdroj: Hemans 2015, s. 57, Fig. 3.16.

C) detaily konstrukčního řešení. Zdroj: Malacrino 2010, s. 87.
D) popis konstrukčního řešení s detailem umístění tzv. geisonu. Zdroj: Hemans 2015, s. 55, Fig. 3.15.

Chrám Apollóna v Thermu

obr. 2.39: Půdorys chrámu. Zdroj: Mee 2013, s. 280.

Použití terakotových tašek předznamenalo další využití tohoto typu materiálu v architektuře. Nejčastěji uváděným příkladem raného použití terakotových prvků je chrám Apollóna v Thermu (označovaný také jako Chrám C [1]), svatyně ležící v Aitólii, která byla pod silným vlivem Korinta. Zde byl odkryt peripterální chrám, jehož výstavba je datována přibližně do r. 630-620 př. Kr. Vnitřní budova sestávala pouze z nau a opisthodomu, které byly osově rozděleny řadou sloupů. Vnější kolonádu tvořilo 5 sloupů na kratší

obr. 2.40: Rekonstrukce průčelí. Zdroj: Coulton 1982, s. 36.

a 15 na delší straně, celkové rozměry budovy pak činí 12,13 x 38,32 m.

Konstrukce budovy sestává jak z kamene, který byl použit na stylobat a podezdívku, tak sušených cihel pro výstavbu zdí. Opět se zde setkáváme s širokým použitím dřeva, od sloupů, kladí až po střešní konstrukci. Uplatnění zde ovšem našly výše zmíněné terakotové prvky, které posloužily pro výzdobu chrámu. Během výzkumů na počátku 20. st. bylo nalezeno velké množství keramických antefixů a desek s bohatou polychromní

obr. 2.41: Detail konstrukčního provedení kladí. Zdroj: Mee 2013, s. 280.

výzdobou připomínající pozdní protokorinský styl vázového malířství. Antefixy byly opatřeny lidskými (ženskými) a lvími hlavami. Lidské sloužily jako ozdobný prvek, lví jako chrliče pro odvod vody. Střecha byla tvořena třemi šikmými plochami a pedimentem na vstupní straně. Desky, nalezené na severní a východní straně pozdějšího chrámu ze 3. st. př. Kr., o přibližném rozměru 99 × 87 cm pravděpodobně zastávaly funkci metop a vytvářely tak ranou formu dórského vlysu (obr. 2.41). Nicméně se objevily i teze, že mohly sloužit pro vnitřní výzdobu nau. Panely, vyvedené v černé, červené a bílé barvě, znázorňují mytologické výjevy, např. Persea nesoucí hlavu Gorgony v podpaždí.

---

[1] Označení reflektuje dlouhou kontinuitu využívání této lokality, kterou lze vystopovat až do mykénského období

Chrám v Prinias na Krétě

obr. 2.42: Půdorys podle L. Perniera. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 45, obr. 2.16.

Kréta představuje oblast, kde se objevují netypické formy chrámů, které v některých aspektech odkazují na budovy ze starších období. Jednou z takových staveb je i chrám v Prinias.

Chrám s nepravidelným obdélníkovým půdorysem sestával z nau a pronau s třemi masivními pilíři, z nichž dva tvořily anty. Podobně jako u svatyně v Dréru se i zde ve středu nau nacházelo ohniště s dvěma sloupy před a za ním. Kamenné báze nalezené uvnitř nau po stranách dveří, na kterých pravděpodobně stály dřevěné polosloupy zase odkazují na dobu bronzovou. Budova byla vystavěna z kamene. Podoba střechy je neznámá. Nejdůležitějším aspektem stavby je nicméně její výzdoba, která je považována za možná první známý příklad plánované sochařské výzdoby vyjadřující touhu po monumentálnosti. Zvláště patrné je to na průčelí a vstupu, které jsou opatřeny skulpturální výzdobou. V průčelí mohl návštěvník spatřit vlys s vyobrazeným průvodem jezdců, ve vchodu pak překlad vyobrazením dvou stojících bohyň na jeho spodní straně a dvěma podélnými panely se lvy na čelní straně. Celkový dojem pak doplňují sochy dvou naproti sobě sedících žen (pravděpodobně bohyň) umístěné na horní stranu překladu. Právě na základě stylu byl chrám datován do 625-600 př. Kr.

obr. 2.43: Navrhované rekonstrukce zleva: L. Pernier, L. V. Vatrous a I. Beyer. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 45, obr. 2.16; Prent 2007, s. 145; Beyer 1976, s. .

Jedním z důležitých aspektů vývoje chrámů archaické doby je kodifikace dvou hlavních stavebních řádů, dórského a iónského. Nejdříve se budeme věnovat dórskému (obr. 2.44), iónský si představíme v lekci o chrámech z maloasijského a ostrovního prostředí.

obr. 2.44: Dórský řád. Prostřední obrázek: římsa nad vlysem - A: scotia. B: mutuli. C: via. D: gutta (kapka). Zdroj: první dva obr. zleva z Bouzek - Ondřejová - Musil 2006, obr. 2. a 4.; vpravo z Pedley 2012, s. 150.

obr. 2.45: Dórské kladí ve dřevě a kameni podle J. Durma. Zdroj: Barletta 2001, s. 132, Fig. 76.

Se zcela vyvinutým dórským slohem, použitým na jediné stavbě vystavěné z kamene, se setkáváme až na počátku 6. st. př. Kr. Do této doby se nám některé jeho prvky objevují pouze fragmentárně na různých místech řeckého světa, což ovšem neodpovídá dřívějšímu tvrzení, ve kterém (jak uvádí Barletta) „se předpokládalo, že se různé články (řádu) vyvinuly jako části celého systému“ [2]. Tedy, že sloh jako takový tu již existoval ve své (téměř) plné formě v době, kdy nebyl jako hlavní stavební materiál používán právě kámen. S touto úvahou se nejčastěji setkáváme při rekonstrukcích starších chrámů, kdy bylo běžné zakomponovat jakoukoliv nalezenou část do již známého konceptu jednotlivých řádů bez ohledu na to, jestli už v té době skutečně existovaly. Příkladem můžou být výše zmíněné terakotové metopy z chrámu v Thermu, které jsou na rekonstrukci na obr. 2.41 zaneseny do již téměř plně vyvinutého dórského řádu. Podobně Broneer rekonstruoval Poseidonův chrám v Isthmii (obr. 2.37). U všech těchto rekonstrukcí se vychází z předpokladu, že dórský řád existoval už v době, kdy bylo ke stavbě peristylu a kladí používáno dřevo. Myšlenka, že se jednotlivé komponenty vyvinuly ze dřeva pochází z

obr. 2.46: Kalydon. Geison z chrámu A, cca 570 př. Kr. Zdroj: Barletta 2001, s. 73, Fig. 37.

Vitruviova díla z 1. st. př. Kr., Deset knih o architektuře (lat. De architektura, Kniha IV), podle něhož mají jednotlivé kamenné části řádu svůj předobraz právě ve dřevě. Tato úvaha byla hojně přijímána nejen v minulosti, ale i v současnosti. Z dříve zde popsaných budov je samozřejmě nezpochybnitelné, že dřevo bylo nedílnou součástí v podstatě každé stavby. Je jisté, že bylo používáno na sloupy, části kladí, konstrukci střechy i stropů. Stále však zůstává otázka, zdali tyto části měly formu pozdějších kamenných protějšků. A výše zmíněné fragmenty a další nálezy tento obraz nepodporují. Nalezeny byly např. rané formy geisa jak zcela bez mutuli a gutae (kapek) (obr. 2.46), tak i s nimi, ale v jiném počtu, než bylo později běžné. Podobně je tomu i u triglyfů, kde se setkáváme jak s panely, které zářezy nemají (chrám E

obr. 2.47: Selinus. Chrám E 1: rekonstrukce kladí. Zdroj: Barletta 2001, s. 70, Fig. 36.

1 v Selinuntu, asi 580 př. Kr. – obr. 2.47), tak i těmi, které jich mají více: tetraglyfy a pentaglyfy. Všechny tyto příklady ukazují, že ještě během 6. st. př. Kr. nemají jednotlivé články řádu ustálenou podobu a stavitelé pro ně stále hledali vhodné proporční vztahy, podobně jako tomu bylo u chrámu jako celku, což neodpovídá myšlence pouhého převzetí z dřívějších forem. Jak poznamenává B. A. Barletta, na základě archeologických nálezů se jednotlivé řády objevují relativně pozdě a ve velké míře v kameni.

---

[2] Barletta 2001, s. 54

V následujících odstavcích si představíme několik chrámů z tohoto období ukazující na různé přístupy k budování chrámů 6. st. př. Kr., přičemž se zaměříme převážně na oblast pevninského Řecka, kde byl dórský řád upřednostňován. Další takovou oblastí byl jih Itálie, té se budeme věnovat samostatně v následujících lekcích.

Héřin chrám v Olympii

obr. 2.48: Půdorys. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 9.

Prvním probíraným chrámem bude Héřin chrám v Olympii. Datum výstavby je kladeno na přelom 7. a 6. st. př. Kr. (někdy se uvádí i kolem 590-580 př. Kr.). Jednalo se o peripterální hexastylos s 16 sloupy na bočních stranách o rozměrech stylobatu 18,75 × 50,01 m. Chrám, jemuž pravděpodobně předcházela ještě starší budova, svou konstrukcí a použitými materiály odkazuje na starší tradici 7. st. př. Kr. Podezdívka budovy byla vystavěna z vápencových kvádrů do výše necelého 1 m, zbytek zdí tvořily nepálené cihly. Kamenná byla také dvoustupňová krepis. Použití dřeva pro sloupy, které byly během následujících staletí nahrazeny kamennými, o čemž měly svědčit

obr. 2.49: Hlavice sloupů. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 10.

rozdílné typy echinů, bylo v současné době zpochybněno novými výzkumy. Přesto, jeden dřevěný sloup je zaznamenán ještě v roce 173 po Kr. v opisthodomu (Pausanias V-16). Dřevo bylo pravděpodobně použito i pro zbývající konstrukce. Střecha byla pokryta terakotovými taškami.

Budova sestávala z distylového pronau in antis, nau a opisthodomu. Dvě řady sloupů dělily naos do tří lodí, přičemž naproti každému druhému sloupu byly ve stěně vybudovány podpůrné pilíře. Rozmístění vnitřních sloupů korespondovalo s vnějšími. Vnější sloupy se v závislosti na poloze lišily spodním průměrem, přední 1,2-1,28 m,

obr. 2.50: Vrcholové akrotérion. Zdroj: Lawrence 1996, s. 79, obr. 107.

boční strany 1-1,24 m. Rozdílné také byly vzdálenosti os sloupů, běžná činila 3,56 m, na rozích 3,33/3,26 m. Zúžení intercolumnia v rozích patrně sloužilo k vyřešení problému šířky poslední metopy v případě, kdy je rohový triglyf umístěn zcela na kraj a není tak osově provázán se sloupem pod ním. S tímto problémem dórského vlysu, který si probereme později, se potýkali řečtí architekti po celou dobu vývoje řeckých chrámů. Vrcholové akroterion bylo provedeno ve formě bohatě zdobeného terakotového disku o průměru více než 2 m a je spojováno s architektonickými vlivy přicházejícími ze Sparty, v jejímž posvátném okrsku byl nalezen podobný.

Artemidin chrám na Korfu (Korkýře)

obr. 2.51: Půdorys. Zdroj: Coulton 1982, s. 42.

Zřejmě nejstarší chrám vybudovaný celý z kamene a zasvěcený Artemidě byl nalezen na ostrově Korfu (Korkýře), který byl kolonizován Korintem, jenž je známý svou vyspělou architekturou. Z budovy samotné mnoho nezbylo, přesto bylo možné provést rekonstrukci. Výstavba, ke které byl využit vápenec, je datována kolem r. 580 př. Kr. S 8 sloupy v průčelí (oktastylos) a 17 na stranách, které stály ve dvojnásobné vzdálenosti od středové

obr. 2.52: Rekonstrukce terakotového obložení simy. Zdroj: Lawrence 1996, s. 78, obr. 104.

budovy, se také jedná o jeden z nejstarších pseudo-dipterálních chrámů. Rozměry činily 22,4 × 47,9 m, orientován byl východ-západ. Vnitřní budova sestávala z distylového pronau a opisthodomu in antis a nau, který byl rozdělen do tří lodí dvěma řadami 10 sloupů. Vnější sloupy byly v poměru k vysokému kladí relativně nízké. Původní střecha z terakotových tašek byla kolem r. 535-525 nahrazena mramorovými. Římsy byly zakryty zdobenou terakotou.

obr. 2.53: Rekonstrukce průčelí. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 57, obr. 2.31.

Chrám je znám také pro svou skulpturální výzdobu, která se nacházela v obou tympanonech (pedimentech). Dle nálezů byly na obou stranách zobrazeny stejné výjevy, nicméně pouze západní průčelí se podařilo rekonstruovat. Skulptura vyvedená ve vysokém reliéfu zobrazuje Gorgonu s jejími dvěma dětmi uprostřed, po jejích stranách stojí heraldicky uspořádaní leopardi. Menší postavy v rozích zobrazují gigantomachii (boj olympských bohů s giganty).

Apollonův chrám v Korintě

obr. 2.54: Půdorys. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 343.

Z druhé poloviny 6. st. př. Kr., přesněji z asi roku 540 př. Kr. pochází jediný chrám z tohoto století, u kterého se nám dochovala část peristylu. Touto svatyní je Apollonův chrám v Korintě. Byl postaven jako hexastylový peripteros s 15 sloupy na bocích a o rozměrech 21,58 × 53,8 m. Každý dřík sloupu, o výšce přibližně 4 m, byl vyroben z jediného kusu vápence, stejně tak i hlavice. Hrubý povrch kamene vedl stavitele k použití bílé omítky, pro jejíž výrobu byl použit mramorový prášek. U sloupů nebyla použita entaze (entasis) a spodní průměr, společně s intercolumniem (mezisloupím), se lišilo v závislosti na jejich poloze. Běžný průměr činil přibližně 1,9 m, na bocích chrámu byl o asi 10 cm menší a mezisloupí zde bylo zkráceno o asi 28 cm. Rozdílné tak byly i poměry spodního průměru k výšce, na koncích 1:4,15, na bocích 1:4,40. K dalšímu zúžení prostoru mezi sloupy došlo na rozích, přesto krajové metopy byly stále o asi 5 cm širší oproti zbývajícím.

obr. 2.55: Nákres pozůstatků sloupového ochozu. Zdroj: Fowler - Stillwell 1932, Plate VI.

Krepis byla čtyřstupňová s mírně zakřiveným stylobatem. Jedná se o první použití této „optické korekce". Vnitřní budova chrámu měla netypické členění, připomínající např. pozdější athénský Parthenon. Prostor sestával z dvou rozdílně dlouhých naů, do kterých se vstupovalo skrze obvyklý distylový pronaos a opisthodomos in antis. Uvnitř byl prostor členěn dvěma řadami sloupů.

Na základě studia dochovaných stavebních prvků byla zjištěna snaha o jejich vzájemnou proporční provázanost. Podobně i celková délka chrámu byla 2,5násobkem jeho šířky.

Chrám Athény Polias na athénské Akropoli

obr. 2.56: Rekonstrukce půdorysu. Zdroj: Bouzek- Ondřejová 2004, obr. II. 17.

Poslední chrám, který si v této lekci představíme stál na athénské Akropoli a byl zasvěcen bohyni Athéně. Obvykle je nazýván jako Starý Athénin chrám, nebo také chrám Athény Polias. Byl postaven kolem r. 520 - 515 př. Kr. na místě, které se dnes nachází mezi Parthenonem a Erechtheionem. Jelikož jediné, co se do dnešní doby dochovalo jsou základy, interpretace podoby chrámu jsou v některých aspektech nejisté. Původní předpoklady, že chrám byl vystavěn ve dvou fázích, což naznačovalo použití dvou rozdílných typů vápence pro konstrukci základů vnitřní budovy a pro sloupový ochoz, se na základě komparace stavebních postupů a technik ukázalo jako nepravděpodobné. Jisté je, že se jednalo o peripterální chrám (patrně první na Akropoli) s 6 sloupy na kratších a 12 na delších stranách. Rozměry stylobatu činily 21,34 × 43,44 m. Výška sloupů byla přibližně 7,4 m. Opět se zde setkáváme s rozdílnými axiálními vzdálenostmi mezi sloupy; v průčelích 4,04 m (3,73 m v rozích), na bocích 3,83 m (3,47 m v rozích) a spodními průměry sloupů; přední cca 1,63 m, boční 1,55 m.

obr. 2.57: Alternativní rekonstrukce půdorysu podle N.D. Papachadzi. Zdroj: Perseus Digital Library, Tuft's University, 24. 12. 2017 (upraveno).

Sporná je také vnější podoba centrální budovy. Některé rekonstrukce připisují budově mělká pronaa s typickými dvěma sloupy in antis, jiné pak čtyři sloupy v prostylovém stylu. Shoda nicméně panuje u podoby vnitřního členění. Stejně jako u chrámu v Korintě byl prostor rozdělen na dvě části, každá se samostatným vstupem, ovšem západní naos byl ještě rozdělen na dvě vedle sebe umístěné místnosti s představenou předsíní. Toto členění, později použité i u pozdějšího Erechtheionu, naznačuje uctívání vícero kultů. Právě zde byla nejspíše uchovávána dřevěná kultovní socha výše zmíněné bohyně. K výstavbě budovy byl použit oolitický vápenec, který byl omítnut a pomalován. Ovšem metopy, pediment a římsy s hlavami beranů byly vytvořeny z mramoru; východní výzdoba zobrazovala gigantomachii, na západě pravděpodobně boj zvířat.

Chrám byl zničen Peršany v roce 480 př. Kr. a jeho části lze dnes najít na několika místech na Akropoli, např. část kladí bylo zakomponováno do severní části hradeb, hlavice je možné vidět na severovýchodním rohu Chalkothéky.

Při porovnání nejstarších chrámů a jejich následného vývoje lze vysledovat trend postupného zkracování jejich délky a hledání vhodných proporčních vztahů mezi jeho jednotlivými částmi. Barletta vysvětluje podlouhlost prvotních chrámů snahou raných Řeků o zvýšení monumentálnosti těchto staveb, byly však limitováni materiály a konstrukčními technikami. Teprve přechod na plně kamennou architekturu, spolu s vývojem tesařských technik, dovolilo starověkým architektům hledat nové možnosti, jak tohoto aspektu dosáhnout.