IV. Chrámová architektura 3: Malá Asie a řecké ostrovy - archaické období

Úvod

Jak již bylo zmíněno v předchozí lekci, specifickým znakem vývoje architektury v maloasijském a ostrovním prostředí je formování tzv. iónského řádu. Ten se vyvíjel po delší dobu než dórský a také se objevuje později; nejranější prvky jsou známy až z konce 7. nebo z počátku 6. st. př. Kr. Řád jako takový se pak konstituje až v polovině 5. st. př. Kr. Během vývoje se navíc objevilo několik lokálních variací, které byly mnohdy přijaty jako alternativní formy. Z poloviny 6. st. př. Kr. je tak známo využití iónských hlavic, dva typy bází (patek) – asijsko-iónská a samnijská, dva typy architrávu, vlys (který byl charakteristický zvláště pro ostrovy) a zubořez. Typické žlábkování, sestávající z 24 kanelur, které jsou od sebe odděleny pásky (stezkami) a na koncích půlkruhově ukončeny, se objevuje až kolem r. 500 př. Kr. Třetí typ báze, která byla vyvinuta v Athénách, se objevuje až v polovině 5. st. př. Kr.

obr. 4.01: Iónský řád: popis jednotlivých částí. Zdroj: vlevo: Bouzek - Ondřejová - Musil 2006, obr. 1.; vpravo: Pedley 2012, s. 150.
Vpravo: porovnání asijsko-iónské (vlevo) a atticko-iónské patky. Zdroj: Vitruvius (1979), s. 113 (upraveno).

Jedním z nejstarších prvků iónského řádu vyvedených v kameni jsou báze, které sloužily již v dobách, kdy sloupy byly vyráběny ze dřeva. Nejranější jsou datovány již do geometrického období a měly pouze jednoduchý tvar. Výše zmíněné báze se začínají formovat až v 6. st. př. Kr. Dalším prvkem jsou iónské hlavice jejichž předlohu představují hlavice aiolské, které jsou poprvé doloženy kolem r. 600 př. Kr. a používány byly přibližně až do konce 6. st. př. Kr. Vyznačují se volutami, které vyrůstají z dvou samostatných vertikálních pásů. Kvůli potřebě masivnější podpory pro architráv byly, dle J. Boardmana, patrně iónští architekti vedeni k zarovnání středové části, čímž byla vytvořena horizontální platforma doplněná již známými volutami. Nutné je ovšem zmínit, že chápání aiolských hlavic jakožto prototypu je také zpochybňováno. Jisté je, že celý koncept pak vychází ze starších maloasijských předloh, které lze vysledovat až do 10. st. př. Kr. Nejznámější příklady aiolských hlavic pocházejí ze Smyrny a Neandrie.

Zpět na úvod ⤴

Malá Asie

Smyrna

Chrám dedikovaný Athéně prošel několika přestavbami, které spadají do období přibližně 700-590 př. Kr. Vzhledem k fragmentárnímu stavu dochování existuje několik rekonstrukcí vzhledu, stejně tak rozměry (cca 19 x 32 m) jsou odhadovány na základě vzdálenosti rohových sloupů. Všeobecně je pokládán za peripteros, nejistý je však počet sloupů a jejich umístění. Akurgal sloupy umisťuje pouze na jižní a západní stranu, a to v počtu 6 x 11, na východě pak žádné. Severní stěna přiléhala k městské fortifikaci. Přítomnost sloupů v nau není možné prokázat, neboť se nedochovali žádné stopy po bázích. Alternativní rekonstrukce umisťuje sloupy ze tří stran v počtu 8 x 14. Chrám samotný stál na jedné z teras a byl přístupný skrze stupňovitou rampu na východě.

Hlavice sloupů aiolského typu, které jsou spojovány s vnějším ochozem se vyznačovaly vertikálními volutami s palmetami v centru. Problematické se ukázaly rekonstrukce nalezených florálně zdobených částí sloupů, které jsou pokládány buď za součást hlavice, patky samotné, případně za část zcela jiných dosud nenalezených sloupů.
obr. 4.02a-c: Vlevo: rekonstrukce chrámu kolem r. 625-620 př. Kr. podle Nicholls. Zdroj: Cook - Nicholls - Pyle 1998, s. 85.
Uprostřed: rekonstrukce chrámu kolem r. 590 př. Kr. podle Akurgal. Zdroj: Akurgal 2000, Abb. 75.
Vpravo: rekonstrukce sloupů, hlavic a patek. Zdroj: Akurgal 2000, Abb. 70-72 a 72a.

Neandria
obr. 4.03: Půdorys. Zdroj: Dinsmoor 1975, s. 63.

Chrám postavený z místního vápence a zasvěcený Apollónovi je datován do poloviny 6. st. př. Kr. Skládal se ze základů/terasy o rozměrech 12,87 x 25,71 a vlastní budovy, 8,04 x 19,82 m. Vchod byl na severozápadě. Sedm kamenných sloupů aiolského typu tvořilo uvnitř nau řadu v podélné ose chrámu. Ty stály na soklech bez bází, dříky byly bez žlábků. Vnější kolonáda nebyla potvrzena. Podobně jako u předchozího chrámu i zde bylo nalezeno několik různých částí, které jsou spojovány s hlavicemi, jmenovitě blok s volutami, malý buben zdobený listy v nízkém reliéfu a velký buben s listovým vzorem. Dřívější rekonstrukce spojovaly tyto tři části do jediné hlavice. Nicméně některé novější teze připisují malý buben vnitřním sloupům, velký pak dosud neidentifikovaným. Další práce se pak, na základě nálezu z ostrova Thasos, přiklánějí k názoru, že by jednotlivé prvky měly být chápány zcela odděleně.
obr. 4.04: Možné rekonstrukce hlavic: vlevo z Lawrence 1995, s. 90; uprostřed a vpravo: podle Koldewey (1890). Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 104, obr. 4.24.

Velice krátce po příchodu sloupů s aiolskými hlavicemi se objevují také iónské. Mezi první chrámy, u kterých lze plně doložit iónské rysy, patří Artemision v Efesu a Heraion na Samu. Tyto stavby představují vrchol monumentální architektury archaického období v rámci celého řeckého světa a ani v následujících staletích nebylo mnoho staveb, které by jim mohly konkurovat.

Artemision v Efesu
obr. 4.05: Možné podoby půdorysu - vlevo: chrám ukončen adytem. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 24, D. Vpravo: ukončení opisthodomem. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 457 (upraveno).

Archaický chrám, který vyrostl na místě starších svatyní, byl postaven ve druhé čtvrtině 6. st. př. Kr. Ve své době představoval s rozměry 55,1 x 109,2 m největší chrámovou budovu řeckého světa a zároveň největší stavbu postavenou zcela v mramoru. Jako architekti jsou udáváni Theodóros ze Samu a Chersifrón z Knossu, přičemž až Metagenés, syn posledně jmenovaného stavbu dokončil.

obr. 4.06: Podoba hlavic a reliéfně zdobené báze. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 458 (upraveno).

Chrám stojící na dvoustupňové krepis byl vystavěn jako oktastylový dipteros s pravděpodobně 21 sloupy na delších stranách, ovšem v zadní části chrámu stálo sloupů 9. Na rozdíl od většiny řeckých chrámů byl vstup orientován na západ, což vycházelo ze starší tradice přejaté od předchozích svatyní stojících na stejném místě. Typickým znakem iónských staveb je zdůraznění průčelí. Toho zde bylo dosaženo hlubokým, téměř čtvercovým pronaem, a rozdílným rozestupem sloupů. Rozdílné šířky intercolumnií, středové největší s postupným zužováním směrem ke krajům, pravděpodobně vycházejí z egyptských vzorů.
obr. 4.07: Rekonstrukce západního konce chrámu (od jihu) podle F. Krischena (1938). Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 459.
U Artemisia bylo centrální rozestoupení sloupů na středy jejich os 8,62 m (28 stop), následující přibližně 7,4 m (24 stop) a poslední dvě již pouze asi 6,2 m (20 stop). Rozdílné byly i průměry sloupů, u středových se udává hodnota 1,725 m, u dalších menší o asi 2,5 - 15 cm. Výška je neznámá, Vitruvius, který ovšem nerozlišoval mezi tímto chrámem a pozdějším, udává poměr průměru k výšce 1:8, předpokládá se však spíše 1:10. Výška báze odpovídala polovině spodního průměru sloupu. Výrazným rysem Artemisionu byla reliéfní výzdoba jak bází, tak některých bubnů.

Z výzdoby horní části se zachovalo jen málo. Byly nalezeny doklady o vysoké římse s vejcovcem a zubořezem, okap byl zdoben postavami v nízkém reliéfu a vystupujícími hlavami lvů, iónský vlys byl vynechán. Přesná dispozice ústřední budovy není zcela známa. Hluboký pronaos byl již zmíněn, jenom doplníme, že v něm stály dvě řady po 4 sloupech. Následoval nezastřešený naos a za ním patrně adyton. Po zničení požárem byl na jeho místě postaven nový.

Héraion III a IV na Samu

Přestože tento chrám leží na jednom z ostrovů, jejichž výklad bude součástí následující kapitoly, celkovým konceptem má mnohem blíže maloasijskému prostředí, a proto si ho představíme již nyní.

obr. 4.08: Chrámový okrsek kolem r. 540 př. Kr. s Héraiem a oltářem v jeho centru. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 452.

Héraion III byl postaven mezi 575-560 př. Kr. architekty Theodórem ze Samu a Rhoikem. Stejně jako v případě předchozího se jednalo o oktastylový dipteros s 21 sloupy na bocích, ale již s 10 v zadní části. Krepis byla pouze dvoustupňová, stylobat měl rozměry přibližně 52 x necelých 95 m. Sloupy byly odsazeny od kraje stylobatu o více než 3 m, podobně jako centrální budova v Neandrii od hrany základů. Rozestavění sloupů bylo podobné jako u Artemisia, s postupným zužováním intercolumnií od největšího středového, rozměry byly opět podobné, středové 28 stop, další dvě 24 a poslední 17,5 stop. Z pozůstatků bází a dříků, pro které byl použit měkký vápenec, je patrné, že
obr. 4.09: Rekonstrukce s hlavicemi tvořenými tory podle H. Waltera. Zdroj: Barletta 2001, s. 108.
byly vytvořeny na soustruhu, o němž se zmiňuje Plinius a jako vynálezce jmenuje Theodóra. Některé sloupy byly opatřeny 40 mělkými žlábky v dórském stylu, zbývající nebyly kvůli zničení chrámu dokončeny.

Centrální budova se sestávala pouze z pronau a nau. Čtvercový pronaos, stejně jako naos byly rozděleny dvěma řadami sloupů, v prvním případě po 5, druhém po 10 sloupech. Nálezy zlomků tašek a antefixů v korintském stylu naznačují, že alespoň část chrámu musela být zastřešena (vzhledem k přítomnosti sloupů uvnitř budovy pravděpodobně i celá).

Společně s chrámem byl postaven i nový oltář, monumentální brána a další budovy, které byly součástí chrámového okrsku, jehož centrum tvořil právě Héraion.

obr. 4.10: Půdorys v měřítku 1:750. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 454.

Výstavba nového Héraia (IV) spadá do vlády tyrana Polykrata po zničení, nebo rozebrání předchozího kolem r. 530 př. Kr. Vzhledem k náročnosti výstavby však nebyl nikdy dokončen. Svou velikostí, 55,16 x 108, 63 m, předčil jak předchozí chrám, tak i pozdější Artemision v Efesu, jeden ze sedmi divů starověkého světa a platí tak za největší chrám starověkého Řeka.

V mnoha ohledech jeho půdorys vychází jak ze staršího Artemisia, tak i Héraia. Opět
obr. 4.11: Rekonstrukce vzhledu sloupů - vlevo: vnitřní; vpravo: vnější. Zdroj: Barletta 2001, s. 109.
se jednalo o oktastylový dipteros, nyní však s 9 sloupy v závěru a 24 sloupy na bočních stranách. V průčelí a na zadní straně byla přidána jedna řada sloupů. Na rozdíl od předcházejících chrámů stál na vysokém pódiu a vnější sloupy stály po jeho okraji. Schodiště, které je přítomno na rekonstrukci bylo vybudováno až ve 2. st. po. Kr. Dříky sloupů byly vyrobeny z vápence, hlavice a báze z mramoru jejich celková výška činila 18,96 m a spodní průměr se pohyboval kolem 2 m. A zatímco některé sloupy byly hladké, jiné byly opatřeny 24 hlubšími kanelurami v iónském stylu. Rozestupy mezi sloupy se opět lišily, přičemž vzdálenost os sloupů u tří středových mezisloupí dosahovala 8,4 m. Kladí bylo vyrobeno ze dřeva.

Podobné bylo i rozložení vnitřní budovy. Vstup do nau byl skrze hluboký pronaos s dvěma řadami po 5 sloupech, přičemž se usuzuje, že tato část byla společně s 12 sloupy v průčelí vybudována již v 6. st. př. Kr. V nau sloupy nalezeny nebyly, přestože se předpokládá, že po vzoru staršího chrámu zde byly plánovány. Nalezený figurální vlys zdobil nejspíše zdi svatyně nebo pronau. Absence střešních tašek naznačuje, že chrám nebyl buď řádně nebo vůbec zastřešen.

obr. 4.12: Detail podoby hlavic. Zdroj: vpravo Berve – Gruben 1962, s. 448; vlevo Wilson Jones 2014, s. 128, 5.16.
Apollónův chrám v Didymě
obr. 4.13: Apollónův chrám v Didymě po pol. 6.st. př. Kr. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 26, A.

Poslední chrám, který si v rámci maloasijského prostředí představíme byl vybudován ve 3. čtvrtině 6. př. Kr. (540-520 př. Kr.) v Didymě asi 16 km jižně od Milétu. V roce 494 by zničen Peršany.

Vzhledem k pozdějším přestavbám a fragmentárnímu stavu dochovaných částí bylo publikováno několik rozdílných rekonstrukcí, z nichž si zde probereme nejčastěji uváděnou (obr. ). S rozměry 38,39 x 85,156 m (vypočítáno na základě vzdáleností středových os sloupů) byl menší než dva předcházející, přesto s nimi sdílel několik společných znaků. V prvé řadě dipterální půdorys s 8 sloupy v průčelí, 9 v zadní části a 21 na stranách. Některé sloupy byly reliéfně zdobeny lidskými postavami. Netypickými znaky byly velké hlavice a nízké kladí, které se skládalo pouze z architrávu v klasickém iónském stylu se třemi fasciae a dvou pásů vejcovce se zubořezem mezi nimi. Každý roh architrávu byl navíc ozdoben Gorgonami a lvy.

Budova sestávala z hlubokého pronau dvěma řadami sloupů a schodištěm vedoucímu do níže položeného nau v jehož závěru se nacházela malá svatyně pravděpodobně typu in antis. Tato středová část nebyla zastřešena.

obr. 4.14: Rekonstrukce vzhledu podle Grubena a detaily výzdoby. Zdroj: vlevo: Wilson Jones 2014, s. 134; uprostřed a vpravo: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 27.
Zpět na úvod ⤴

Ostrovy

Na ostrovech, zvláště pak Kykladách, jsou svatyně doloženy již od 8. st. př. Kr., např. dvě svatyně na Krétě z nichž první byla dedikována Démétér, druhá pak Afroditě. Chrámy typologicky podobné maloasijským se však začínají objevovat až později, přičemž některé z nich hrají významnou roli ve vývoji iónského řádu. Mezi nejdůležitější ostrovy patří Naxos a Délos.

Naxos

Yria / Iria: Dionýsova svatyně
obr. 4.15: Jednotlivé stavební fáze. Zdroj: půdorysy I-III: Mazarakis Ainian 1997, Fig.  335-337; IV: Lambrinoudakis 1991, s. 180; řezy: Wilson Jones 2014, s. 58.

Mezi nejčastěji zmiňované svatyně, které reprezentují rané formy iónského řádu, patří Dionýsova v Yrii (v některých zdrojích je název psán s i). Vzhledem k dlouhé historii výstavby, zahrnující čtyři stavební fáze: I. 9. st. př. Kr., II. kolem 750 př. Kr., III. kolem 680 př. Kr. a poslední IV. asi 580-570 př. Kr., poskytuje tato svatyně skvělý náhled na postupné zavádění a používání mramoru, stejně tak příchod iónského řádu do výstavby chrámů v kykladské oblasti.

Ve čtvrté fázi měl chrám podobu vycházející z prostylu se čtyřmi iónskými sloupy v průčelí, ale bez pronau. Změny ve stylu se projevují jak u hlavic, tak i patek. Báze sloupů vycházejí ze starší fáze výstavby,
obr. 4.16: Rekonstrukce vzhledu IV. stavební fáze podle Korrese. Zdroj: Pedley 2012, s. 157, 6.15.
kdy byly tvořeny kruhovými mramorovými deskami se zakulacenou horní hranou. Nyní sestávají z plinthy a horní části, která se více přibližuje toroidnímu tvaru pozdějších bází. Dvě řady iónských sloupů dělily naos na tři lodě. Dříky vnějších sloupů jsou již opatřeny 24 kanelurami, u vnitřních počet variuje od 28 do 36. Podoba hlavic je zde ještě velmi jednoduchá. Kolem budovy je pak doložen iónský vlys.

Svatyně Démétér v Sangri
obr. 4.17: Vpravo: půdorys (šrafovaně) se zachycením pozdější výstavby. Vlevo: řez ukazující rozdílné výšky vnitřních sloupů. Zdroj: Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 394, 397.

Tato svatyně, postavená z místního hrubozrnného mramoru, je datována kolem 530 př. Kr. Budova se vyznačuje několika netypickými rysy. První je půdorys, neboť oproti běžným chrámům archaického období má téměř čtvercový tvar o délce stran 13,29 x 12,73 m. Dalším je rozdělení prostoru. Sestává pouze pronau s 5 sloupy mezi antami a nau, jehož interiér byl příčně rozdělen na dvě lodě další řadou 5 sloupů, které
obr. 4.18: Rekonstrukce vzhledu. Zdroj: Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 395.
byly zarovnány s vnějšími. Vzhledem k sedlové střeše byl každý z nich jinak vysoký, od 5,4 do 6,46 m, ovšem vždy se stejným průměrem asi 0,5 m, což narušovalo jejich proporční vztahy. Atypická je také orientace, s průčelím směřujícím na jih. Do nau vedly dvoje dveře; naproti druhému a pátému intercolumniu. Chrám stojí přímo na základové desce (euthynteria).

Poprvé na ostrovech se zde objevují kruhové dekorované hlavice sloupů. Jak však poznamenává Barletta dle místní ostrovně-iónské tradice zde byl vzor spíše namalován, než vytesán. Iónský vlys je doložen pouze na přední straně svatyně. Celý vnější povrch chrámu byl pokryt štukem a pomalován.

Vzhledem ke svému netypickému uspořádání se usuzuje, že budova mohla sloužit spíše jako místo pro shromáždění než jako chrám.

Apollónův chrám
obr. 4.19: Vlevo: topografický plán; vpravo: zachycení podoby pozůstatků ve 20. letech 19. století (Expédition Scientifique du Morée). Zdroj: CIRCE project database; © Heidelberg University Library.

Jednou z nejznámějších památek ostrova Naxu je Apollónův chrám, jehož výstavba započala kolem r. 520 př. Kr. za vlády tyrana Lygdamida, nebyl však nikdy dokončen.

Jednalo se o jediný peripterální chrám na ostrově s 6 sloupy (hexastylos) na kratších a 12 nebo 13 na delších stranách. Rozměry stylobatu byly 24,32 x 55,27 m. V podobném stylu jako u maloasijských a italských chrámů byly na kratších stranách řady sloupů zdvojeny. Pronaos a naos byl dělen dvojitou řadou sloupů. Do dnešních dnů se dochovaly hlavně masivní kamenné zárubně o výšce bezmála 8 m, na nichž jsou patrné znaky nedokončené práce, viz neodtesané výstupky.

Délos

Oikos naxijských
obr. 4.20: Vlevo: půdorys I. a III. stavební fáze; vpravo: průřez rekonstruovanou stavbou. Zdroj: Bruneau - Ducat 1983., s. 120; Pedley 2012, s. 157, 6.18.

Poslední stavbu, kterou si představíme je Oikos naxijských. Předem je nutné zmínit, že funkce této budovy není zcela jasná, pravděpodobně ale nesloužila jako chrám, ale jako hala pro shromáždění (někdy se udává „cechovní dům), přisuzována je jí i funkce pokladnice.

Na základě konstrukčních znaků ji patrně vystavěli architekti z Naxu mezi cca 575 – 560 př. Kr. Jednalo se o jednoduchou kamennou pravoúhlou budovu o rozměrech asi 10 x 19,38 m, která nahradila starší třílodní stavbu ze 7. st. př. Kr. Během svého působení byla několikrát upravována. Ještě během 6. století byl nejdříve dostavěn distylovým pronaos, čtyři sloupy v prostylovém stylu byly přidány až v helénistické době.

obr. 4.21: Rekonstrukce hlavice vnitřních sloupů podle G. Kastera. Zdroj: Barletta 2009, s. 102.

Stavba zasluhuje zmínku v této kapitole především kvůli vnitřní řadě sloupů, které dělily hlavní místnost do dvou lodí. Tyto sloupy byly iónské, což z nich činí jedny z nejstarších na Kykladských ostrovech. Archaické formě odpovídají jak prosté cylindrické patky, tak hlavice. I když je její jediný exemplář velmi špatně dochován, je z něj patrné, že voluty a jiná členění byly vytvořeny buď malbou nebo pouhým rytím. Dříky již byly opatřeny kanelurami v počtu 24, což odpovídá pozdější kanonické formě. Na budově byl také použit pravděpodobně nejstarší příklad iónského architrávu, i když zde byl dělen pouze do dvou fascií. Ty měly navíc netypickou formu, kde horní fascie měla méně než poloviční výšku spodní. Iónský vlys je vytvořen stejným způsobem jako u svatyně Sangri, kde kamenné desky postavené na výšku (orthostaty) zakrývaly trámy střešní konstrukce čímž z vnější strany vytvářely dojem souvislého pásu. Navíc tím vytvářely zarovnávací plochu pro střešní konstrukci.
obr. 4.22: Rekonstrukce vzhledu - vlevo: pohled od severu; vpravo: západní průčelí. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 26; Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 392.

Zpět na úvod ⤴