Jak již bylo zmíněno v předchozí lekci, specifickým znakem vývoje architektury v
maloasijském a ostrovním prostředí je formování tzv. iónského řádu. Ten se vyvíjel
po delší dobu než dórský a také se objevuje později; nejranější prvky jsou známy až
z konce 7. nebo z počátku 6. st. př. Kr. Řád jako takový se pak konstituje až
v polovině 5. st. př. Kr. Během vývoje se navíc objevilo několik lokálních variací,
které byly mnohdy přijaty jako alternativní formy. Z poloviny 6. st. př. Kr. je tak
známo využití iónských hlavic, dva typy bází (patek) – asijsko-iónská a samská,
dva typy architrávu, vlys (který byl charakteristický zvláště pro ostrovy) a zubořez.
Typické žlábkování, sestávající z 24 kanelur, které jsou od sebe odděleny pásky
(stezkami) a na koncích půlkruhově ukončeny, se objevuje až kolem r. 500 př. Kr.
Třetí typ báze, která byla vyvinuta v Athénách, se objevuje až v polovině 5. st.
př. Kr.
obr. 4.01: Iónský řád: popis jednotlivých částí. Zdroj: vlevo: Bouzek - Ondřejová -
Musil 2006, obr. 1.; vpravo: Pedley 2012, s. 150. Vpravo: porovnání asijsko-iónské
(vlevo) a atticko-iónské patky. Zdroj: Vitruvius (1979), s. 113 (upraveno).
Jedním z nejstarších prvků iónského řádu vyvedených v kameni jsou báze, které
sloužily již v dobách, kdy sloupy byly vyráběny ze dřeva. Nejranější jsou datovány
již do geometrického období a měly pouze jednoduchý tvar. Výše zmíněné báze se
začínají formovat až v 6. st. př. Kr. Dalším prvkem jsou iónské hlavice jejichž
předlohu představují hlavice aiolské, které jsou poprvé doloženy kolem r. 600 př.
Kr. a používány byly přibližně až do konce 6. st. př. Kr. Vyznačují se volutami,
které vyrůstají z dvou samostatných vertikálních pásů. Kvůli potřebě masivnější
podpory pro architráv byly, dle J. Boardmana, patrně iónští architekti vedeni k
zarovnání středové části, čímž byla vytvořena horizontální platforma doplněná již
známými volutami. Nutné je ovšem zmínit, že chápání aiolských hlavic jakožto prototypu
je také zpochybňováno. Jisté je, že celý koncept pak vychází ze starších maloasijských
předloh, které lze vysledovat až do 10. st. př. Kr. Nejznámější příklady aiolských
hlavic pocházejí ze Smyrny a Neandrie.
Chrám dedikovaný Athéně prošel několika přestavbami, které spadají do období přibližně
700-590 př. Kr. Vzhledem k fragmentárnímu stavu dochování existuje několik rekonstrukcí
vzhledu, stejně tak rozměry (cca 19 x 32 m) jsou odhadovány na základě vzdálenosti
rohových sloupů. Všeobecně je pokládán za peripteros, nejistý je však počet sloupů
a jejich umístění. Akurgal sloupy umisťuje pouze na jižní a západní stranu, a to
v počtu 6 × 11, na východě pak žádné. Severní stěna přiléhala k městské fortifikaci.
Přítomnost sloupů v nau není možné prokázat, neboť se nedochovaly žádné stopy po
bázích. Alternativní rekonstrukce umisťuje sloupy ze tří stran v počtu 8 x 14.
Chrám samotný stál na jedné z teras a byl přístupný skrze stupňovitou rampu na
východě.
Hlavice sloupů aiolského typu, které jsou spojovány s vnějším ochozem se vyznačovaly
vertikálními volutami s palmetami v centru. Problematické se ukázaly rekonstrukce
nalezených florálně zdobených částí, které jsou pokládány buď za součást
hlavice, patky samotné, případně za část zcela jiných dosud nenalezených sloupů.
obr. 4.02a-c: Vlevo: rekonstrukce chrámu kolem r. 625-620 př. Kr. podle Nicholls. Zdroj: Cook - Nicholls - Pyle 1998, s. 85. Uprostřed: rekonstrukce chrámu kolem r. 590 př. Kr. podle Akurgal. Zdroj: Akurgal 2000, Abb. 75. Vpravo: rekonstrukce sloupů, hlavic a patek. Zdroj: Akurgal 2000, Abb. 70-72 a 72a.
Chrám postavený z místního vápence a zasvěcený Apollónovi je datován do poloviny
6. st. př. Kr. Skládal se ze základů/terasy o rozměrech 12,87 x 25,71 a vlastní
budovy, 8,04 × 19,82 m. Vchod byl na severozápadě. Sedm kamenných sloupů aiolského
typu tvořilo uvnitř nau řadu v podélné ose chrámu. Ty stály na soklech bez bází,
dříky byly bez žlábků. Vnější kolonáda nebyla potvrzena. Podobně jako u předchozího
chrámu i zde bylo nalezeno několik různých částí, které jsou spojovány s hlavicemi,
jmenovitě blok s volutami, malý buben zdobený listy v nízkém reliéfu a velký buben
s listovým vzorem. Dřívější rekonstrukce spojovaly tyto tři části do jediné hlavice.
Nicméně některé novější teze připisují malý buben vnitřním sloupům, velký pak dosud
neidentifikovaným. Další práce se pak, na základě nálezu z ostrova Thasos, přiklánějí
k názoru, že by jednotlivé prvky měly být chápány zcela odděleně.
obr. 4.04: Možné rekonstrukce hlavic: vlevo z Lawrence 1995, s. 90; uprostřed a vpravo: podle Koldewey (1890). Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 104, obr. 4.24.
Velice krátce po příchodu sloupů s aiolskými hlavicemi se objevují také iónské.
Mezi první chrámy, u kterých lze plně doložit iónské rysy, patří Artemision v
Efesu a Heraion na Samu. Tyto stavby představují vrchol monumentální architektury
archaického období v rámci celého řeckého světa a ani v následujících staletích
nebylo mnoho staveb, které by jim mohly konkurovat.
obr. 4.05: Možné podoby půdorysu - vlevo: chrám ukončen adytem. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 24, D. Vpravo: ukončení opisthodomem. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 457 (upraveno).
Archaický chrám, který vyrostl na místě starších svatyní, byl postaven ve druhé
čtvrtině 6. st. př. Kr. Ve své době představoval s rozměry 55,1 × 109,2 m největší
chrámovou budovu řeckého světa a zároveň největší stavbu postavenou zcela v mramoru.
Jako architekti jsou udáváni Theodóros ze Samu a Chersifrón z Knossu, ale až Metagenés,
syn posledně jmenovaného stavbu dokončil.
obr. 4.06: Podoba hlavic a reliéfně zdobené báze. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 458 (upraveno).
Chrám stojící na dvoustupňové krepis byl vystavěn jako oktastylový dipteros s pravděpodobně
21 sloupy na delších stranách, ovšem v zadní části chrámu stálo sloupů 9. Na rozdíl
od většiny řeckých chrámů byl vstup orientován na západ, což vycházelo ze starší
tradice přejaté od předchozích svatyní stojících na stejném místě. Typickým znakem
iónských staveb je zdůraznění průčelí. Toho zde bylo dosaženo hlubokým, téměř čtvercovým
pronaem, a rozdílným rozestupem sloupů. Rozdílné šířky intercolumnií, středové největší
s postupným zužováním směrem ke krajům, pravděpodobně vycházejí z egyptských vzorů.
obr. 4.07: Rekonstrukce západního konce chrámu (od jihu) podle F. Krischena (1938). Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 459.
U Artemisia bylo centrální rozestoupení sloupů na středy jejich os 8,62 m (28 stop),
následující přibližně 7,4 m (24 stop) a poslední dvě již pouze asi 6,2 m (20 stop).
Rozdílné byly i průměry sloupů, u středových se udává hodnota 1,725 m, u dalších
menší o asi 2,5 - 15 cm. Výška je neznámá, Vitruvius, který ovšem nerozlišoval mezi
tímto chrámem a pozdějším, udává poměr průměru k výšce 1:8, předpokládá se však
spíše 1:10. Výška báze odpovídala polovině spodního průměru sloupu. Výrazným rysem
Artemisionu byla reliéfní výzdoba jak bází, tak některých bubnů.
Z výzdoby horní části se zachovalo jen málo. Byly nalezeny doklady o vysoké římse
s vejcovcem a zubořezem, okap byl zdoben postavami v nízkém reliéfu a vystupujícími
hlavami lvů, iónský vlys byl vynechán. Přesná dispozice ústřední budovy není zcela
známa. Hluboký pronaos byl již zmíněn, jenom doplníme, že v něm stály dvě řady po
4 sloupech. Následoval nezastřešený naos a za ním patrně adyton. Po zničení požárem
byl na jeho místě postaven nový.
Přestože tento chrám leží na jednom z ostrovů, jejichž výklad bude součástí následující
kapitoly, celkovým konceptem má mnohem blíže maloasijskému prostředí, a proto si
ho představíme již nyní.
obr. 4.08: Chrámový okrsek kolem r. 540 př. Kr. s Héraiem a oltářem v jeho centru. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 452.
Héraion III byl postaven mezi 575-560 př. Kr. architekty Rhoikem a Theodórem ze Samu.
Stejně jako v případě předchozího se jednalo o oktastylový dipteros s 21 sloupy na
bocích, ale již s 10 v zadní části. Krepis byla pouze dvoustupňová, stylobat měl
rozměry přibližně 52 × necelých 95 m. Sloupy byly odsazeny od kraje stylobatu o
více než 3 m, podobně jako centrální budova v Neandrii od hrany základů. Rozestavění
sloupů bylo podobné jako u Artemisia, s postupným zužováním intercolumnií od největšího
středového k nejužším na krajích. Rozměry byly opět podobné, středové 28 stop, další dvě 24 a poslední 17,5
stop. Z pozůstatků bází a dříků, pro které byl použit měkký vápenec, je patrné, že
obr. 4.09: Rekonstrukce s hlavicemi tvořenými tory podle H. Waltera. Zdroj: Barletta 2001, s. 108.
byly vytvořeny na soustruhu, o němž se zmiňuje Plinius a jako vynálezce jmenuje právě
Theodóra. Některé sloupy byly opatřeny 40 mělkými žlábky v dórském stylu, zbývající
nebyly kvůli zničení chrámu dokončeny.
Centrální budova se sestávala pouze z pronau a nau. Čtvercový pronaos, stejně jako
naos byly rozděleny dvěma řadami sloupů, v prvním případě po 5, druhém po 10 sloupech.
Nálezy zlomků tašek a antefixů v korintském stylu naznačují, že alespoň část chrámu
musela být zastřešena (vzhledem k přítomnosti sloupů uvnitř budovy pravděpodobně i
celá).
Společně s chrámem byl postaven i nový oltář, monumentální brána a další budovy,
které byly součástí chrámového okrsku, jehož centrum tvořil právě Héraion.
obr. 4.10: Půdorys v měřítku 1:750. Zdroj: Berve – Gruben 1962, s. 454.
Stavba nového Héraia (IV) začala za vlády tyrana Polykrata po zničení, nebo spíše po rozebrání
předchozího kolem r. 530 př. Kr. A i když práce na něm pokračovaly až do helénistického období,
vzhledem k náročnosti výstavby nebyl nikdy dokončen.
Svou velikostí, 55,16 × 108, 63 m, předčil jak předchozí chrám, tak i
pozdější Artemision v Efesu, jeden ze sedmi divů starověkého světa a platí tak za
největší chrám starověkého Řecka.
V mnoha ohledech jeho půdorys vychází jak ze staršího Artemisia, tak i Héraia. Opět
se jednalo o oktastylový dipteros, nyní však s 9 sloupy v závěru a 24 sloupy na
bočních stranách. V průčelí a na zadní straně byla navíc přidána ještě jedna řada sloupů. Na
rozdíl od předcházejících chrámů stál na vysokém pódiu, přičemž vnější sloupy nyní stály po
jeho okraji. Schodiště, které je přítomno na rekonstrukci bylo vybudováno až ve
2. st. po. Kr. Dříky sloupů byly vyrobeny z vápence, hlavice a báze z mramoru, jejich
celková výška činila 18,96 m a spodní průměr se pohyboval kolem 2 m. A zatímco některé
sloupy byly hladké, jiné byly opatřeny 24 hlubšími kanelurami v iónském stylu. Rozestupy
mezi sloupy se opět lišily, přičemž vzdálenost os sloupů u tří středových mezisloupí
dosahovala 8,4 m. Kladí bylo vyrobeno ze dřeva.
Podobné bylo i rozložení vnitřní budovy. Vstup do nau byl skrze hluboký pronaos
s dvěma řadami sloupů, po 5 na každé straně, přičemž se usuzuje, že tato část byla společně s 12
sloupy v průčelí dokončena již v 6. st. př. Kr. V nau sloupy nalezeny nebyly, přesto
se předpokládá, že po vzoru staršího chrámu zde byly plánovány. Nalezený figurální
vlys zdobil nejspíše zdi svatyně nebo pronau. Absence střešních tašek naznačuje,
že chrám nebyl buď řádně nebo vůbec zastřešen.
obr. 4.12: Detail podoby hlavic. Zdroj: vpravo Berve – Gruben 1962, s. 448; vlevo Wilson Jones 2014, s. 128, 5.16.
obr. 4.13: Apollónův chrám v Didymě po pol. 6.st. př. Kr. Zdroj: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 26, A.
Poslední chrám, který si v rámci maloasijského prostředí představíme byl vybudován
ve 3. čtvrtině 6. př. Kr. (540-520 př. Kr.) v Didymě asi 16 km jižně od Milétu.
V roce 494 byl zničen Peršany.
Vzhledem k pozdějším přestavbám a fragmentárnímu stavu dochovaných částí bylo publikováno
několik rozdílných rekonstrukcí, z nichž si zde představíme tu nejčastěji uváděnou, zobrazenou na obr. 4.13.
S rozměry 38,39 × 85,156 m (vypočítáno na základě vzdáleností středových os sloupů)
byl menší než dva předcházející, přesto s nimi sdílel několik společných znaků.
V prvé řadě dipterální půdorys s 8 sloupy v průčelí, 9 v zadní části a 21 na stranách.
Některé sloupy byly, podobně jako u Artemisia, reliéfně zdobeny lidskými postavami. Netypickými znaky byly velké
hlavice a nízké kladí, které se skládalo pouze z architrávu v klasickém iónském
stylu se třemi fasciae a dvou pásů vejcovce se zubořezem mezi nimi. Každý roh architrávu
byl navíc ozdoben Gorgonami a lvy.
Budova sestávala z hlubokého pronau dvěma řadami sloupů a schodištěm vedoucímu do
níže položeného nau v jehož závěru se nacházela malá svatyně pravděpodobně typu
in antis. Tato středová část nebyla zastřešena.
obr. 4.14: Rekonstrukce vzhledu podle Grubena a detaily výzdoby. Zdroj: vlevo: Wilson Jones 2014, s. 134; uprostřed a vpravo: Bouzek - Ondřejová 2004, obr. II. 27.
Na ostrovech, zvláště pak Kykladách, jsou svatyně doloženy již od 8. st. př. Kr.,
např. dvě svatyně na Krétě z nichž první byla dedikována Démétér, druhá pak Afroditě.
Chrámy typologicky podobné maloasijským se však začínají objevovat až později, přičemž
některé z nich hrají významnou roli ve vývoji iónského řádu. Mezi nejdůležitější
ostrovy patří Naxos a Délos.
obr. 4.15: Jednotlivé stavební fáze. Zdroj: půdorysy I-III: Mazarakis Ainian 1997, Fig. 335-337; IV: Lambrinoudakis 1991, s. 180; řezy: Wilson Jones 2014, s. 58.
Mezi nejčastěji zmiňované svatyně, které reprezentují rané formy iónského řádu,
patří Dionýsova v Yrii. Vzhledem k dlouhé
historii výstavby, zahrnující čtyři stavební fáze: I. 9. st. př. Kr., II. kolem
750 př. Kr., III. kolem 680 př. Kr. a poslední IV. asi 580-570 př. Kr., poskytuje
tato svatyně skvělý náhled na postupné zavádění a používání mramoru, stejně tak
příchod iónského řádu do výstavby chrámů v kykladské oblasti.
Ve čtvrté fázi měl chrám podobu vycházející z prostylu se čtyřmi iónskými sloupy
v průčelí, ale bez pronau. Změny ve stylu se projevují jak u hlavic, tak i patek.
Báze sloupů vycházejí ze starší fáze výstavby,
obr. 4.16: Rekonstrukce vzhledu IV. stavební fáze podle Korrese. Zdroj: Pedley 2012, s. 157, 6.15.
kdy byly tvořeny kruhovými mramorovými
deskami se zakulacenou horní hranou. Nyní sestávají z plinthy a horní části, která
se více přibližuje toroidnímu tvaru pozdějších bází. Dvě řady iónských sloupů dělily
naos na tři lodě. Dříky vnějších sloupů jsou již opatřeny 24 kanelurami, u vnitřních
počet variuje od 28 do 36. Podoba hlavic je zde ještě velmi jednoduchá. Kolem budovy
je pak doložen iónský vlys.
obr. 4.17: Vpravo: půdorys (šrafovaně) se zachycením pozdější výstavby. Vlevo: řez ukazující rozdílné výšky vnitřních sloupů. Zdroj: Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 394, 397.
Tato svatyně, postavená z místního hrubozrnného mramoru, je datována kolem 530 př.
Kr. Budova se vyznačuje několika netypickými rysy. První je půdorys, neboť oproti
běžným chrámům archaického období má téměř čtvercový tvar o délce stran 13,29 ×
12,73 m. Dalším je celková dispozice. Chrám se skládá pouze z pronau s 5 sloupy mezi antami
a nau, jehož interiér byl zcela nezvykle dělen příčně na dvě lodě další řadou 5 sloupů, které
obr. 4.18: Rekonstrukce vzhledu. Zdroj: Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 395.
byly zarovnány s vnějšími. Vzhledem k sedlové střeše byl každý z nich jinak vysoký,
od 5,4 do 6,46 m, ovšem vždy se stejným průměrem asi 0,5 m, což narušovalo vzájemné
proporční vztahy. Atypická je také orientace, s průčelím směřujícím na jih a dvoje
dveře vedoucí do nau naproti druhému a pátému intercolumniu. Chrám stojí přímo na základové
desce (euthynteria).
Poprvé na ostrovech se zde objevují kruhové dekorované hlavice sloupů. Jak však
poznamenává Barletta, dle místní ostrovně-iónské tradice zde byl vzor spíše namalován,
než vytesán. Iónský vlys je doložen pouze na přední straně svatyně. Celý vnější
povrch chrámu byl pokryt štukem a pomalován.
Vzhledem ke svému netypickému uspořádání se usuzuje, že budova mohla sloužit spíše
jako místo pro shromáždění než jako chrám.
Jednou z nejznámějších památek ostrova Naxu je Apollónův chrám, jehož výstavba započala
kolem r. 520 př. Kr. za vlády tyrana Lygdamida, nebyl však nikdy dokončen.
Jednalo se o jediný peripterální chrám na ostrově s 6 sloupy (hexastylos) na kratších
a 12 nebo 13 na delších stranách. Rozměry stylobatu byly 24,32 × 55,27 m. V podobném
stylu jako u maloasijských a italských chrámů byly na kratších stranách řady sloupů
zdvojeny. Pronaos a naos byl dělen dvojitou řadou sloupů. Do dnešních dnů se dochovaly
hlavně masivní kamenné zárubně o výšce bezmála 8 m, na nichž jsou patrné znaky nedokončené
práce, viz neodtesané výstupky.
obr. 4.20: Vlevo: půdorys I. a III. stavební fáze; vpravo: průřez rekonstruovanou stavbou. Zdroj: Bruneau - Ducat 1983., s. 120; Pedley 2012, s. 157, 6.18.
Poslední stavbu, kterou si představíme je Oikos naxijských. Předem je nutné zmínit,
že funkce této budovy není zcela jasná, pravděpodobně ale nesloužila jako chrám,
nýbrž jako hala pro shromáždění (někdy se udává „cechovní dům), přisuzována je jí
i funkce pokladnice.
Na základě konstrukčních znaků ji patrně vystavěli architekti z Naxu mezi cca 575 –
560 př. Kr. Jednalo se o jednoduchou kamennou pravoúhlou budovu o rozměrech asi
10 × 19,38 m, která nahradila starší třílodní stavbu ze 7. st. př. Kr. Výzkumy dále
potvrdily, že byla několikrát upravována. Ještě během 6. století byl dostavěn
distylový pronaos a v helénistické době byly k východnímu průčelí přidány čtyři
sloupy v prostylovém stylu.
obr. 4.21: Rekonstrukce hlavice vnitřních sloupů podle G. Kastera. Zdroj: Barletta 2009, s. 102.
Stavba zasluhuje zmínku v této kapitole především kvůli vnitřní řadě sloupů, které
dělily hlavní místnost do dvou lodí. Tyto sloupy byly iónské, což z nich činí jedny
z nejstarších na Kykladských ostrovech. Archaické formě odpovídají jak prosté cylindrické
patky, tak hlavice. I když je jejich jediný exemplář velmi špatně dochován, je z něj patrné,
že voluty a jiná členění byly vytvořeny buď malbou nebo pouhým rytím. Dříky již byly
opatřeny kanelurami v počtu 24, což odpovídá pozdější kanonické formě. Na budově byl
také použit pravděpodobně nejstarší příklad iónského architrávu, i když zde byl dělen
pouze do dvou fascií. Ty měly navíc netypickou formu, kde horní fascie měla méně než
poloviční výšku spodní. Iónský vlys je vytvořen stejným způsobem jako u svatyně Sangri,
kde kamenné desky postavené na výšku (orthostaty) zakrývaly trámy střešní konstrukce
čímž z vnější strany vytvářely dojem souvislého pásu. Navíc tím vytvářely zarovnávací
plochu pro střešní konstrukci.
obr. 4.22: Rekonstrukce vzhledu - vlevo: pohled od severu; vpravo: západní průčelí. Zdroj: Wilson Jones 2014, s. 26; Lambrinoudakis - Gruben a kol. 2002, s. 392.
